„Jednoznačně to byl risk. Šlo o rozhodnutí, jestli to rozjet naplno a říct: My jsme v Brně sport číslo tři," vysvětlil Gerža.

Jste tedy po hokeji a fotbalu sport číslo tři?

Je asi příliš sebevědomé říct, že už jím jsme. Ale ukázali jsme, že můžeme být. To musí posoudit jiní. Z hlediska návštěvnosti a popularity volejbalu můžeme říct, že jsme trojka. Dá se to ohodnotit jako výstřel do tmy, byť my víme, že to tak není. Ale to ukáže čas.

Co udělat proto, aby se o výkřik do tmy nejednalo?

Musíme naplnit rozpočet tak, abychom úroveň udrželi. První krok k popularizaci volejbalu v Brně jsme udělali, odpověď je Rondo. Kdyby mi někdo řekl před finále, že přijde přes čtyři tisíce lidí, směju se. Říkal jsem si, že tři budou super. Co se odehrávalo třetí domácí zápas, to je pohádka.

Riskoval jste v sezoně hodně?

Jednoznačně byl risk Rondo. Šlo o rozhodnutí, jestli to rozjet naplno a říct: My jsme sport číslo tři. A ono se to povedlo. Říkám, že jsou to body za odvahu. Bylo to rozhodnutí proti hodně lidem, ani hráčům se nejdřív nepozdávalo. Ještě když jsme hráli semifinále, nikdo nevěděl, že Rondo je nachystané. V Českých Budějovicích jsme pak prohráli pátý zápas 0:3 a vnitřně jsem měl špatný pocit, že jsem vůl a zakřikl jsem to. Lidé na tom makali dvacet hodin denně a těžko si představíte, kolik tomu obětovali. V pondělí jsme postoupili do finále a už v úterý ráno se pokládal taraflex. Ale přišla další obava.

Z čeho?

Jestli lidé přijdou. Libor Zábranský (majitel hokejové Komety – pozn. red.) mi říkal, že se není čeho bát, že lidé jsou naučení chodit do Ronda. Věřil jsem mu. Podpora Zbrojovky a Komety byla klíčový bod k zásadnímu rozhodnutí.

Finále sklidilo pořadatelský úspěch. Zaznamenal jste i nějakou negativní reakci?

Ve stresu jsem také udělal nějaké chyby, za které jsem byl po zásluze potrestaný. Udělal jsem jednu obrovskou, ale je to osobní.

Dokázal jste si finále užít?

Prožíval jsem hodně první a druhý zápas, měl jsem obavu, že přijdou čtyři tisíce lidí a nikdo z hráčů, až na výjimky, takovou atmosféru nezažil. Kluci se s tím vyrovnali fantasticky a Liberec to nezvládl. Druhý zápas Hrazdira symbolicky ukončí esem, nic lepšího se stát nemohlo.

Opadl stres aspoň po finále?

Nikdy jsem nerozuměl větě, ať si užiju pět minut slávy, protože za hodinu začne něco daleko horšího. Čtrnáct dní může náš úspěch ještě žít. Postupně se na něj zapomene, nicméně všichni si budou pamatovat, že jsme byli druzí. Brno je náročné, všichni budou chtít znova finále a nejlépe udělat ten krok dál.

Věříte si na něj?

Pokud chceme potvrdit, že jsme číslo tři, musíme se dostat do finále a ještě před plným Rondem udělat ten poslední krok. Co bylo v Rondu, ten počet lidí, to vnímám jako obrovský závazek. I hráči, kteří byli úplně vyřízení, ne kvůli druhému místu, ale kvůli lidem. Viděli, že lidé chtěli titul. Doufám, že to tak bude vnímat i město a kraj, bez jejich podpory to dlouhodobě nezvládneme.

Podaří se vám udržet stříbrný tým pohromadě?

Máme některé hráče na dva roky podepsané, do tříletého cyklu jsme vstoupili s Haníkem a Hrazdirou, to jsou základní dva kameny. Pak jsou tu mladí Licek, Pražák, Plešingr, Zmrhal, ti tady budou. Hodně stojíme o Castella, ale jeho povaha surfaře je taková, že po něm chci, aby se vyjádřil, ale on mi řekne, že to počká do konce června, i když bude s nabídkou spokojený.

Co další cizinci?

Jestli zůstanou Rusové a Nick Goodell, to je otázka… Přečetl jsem si Alexe Fergusona (dlouholetý trenér fotbalového Manchesteru United – pozn. red.), a ten říká, že i v mistrovských družstvech je potřeba dělat koncepční změny. V momentě, kdy je neuděláte, zastavíte se a jdete dolů. Co se s úspěchem změnilo, je vnímání Brna u hráčů. Dřív to bylo tak, že jste hráče musel přemluvit, připlatit, a stejně se jim to nelíbilo. Teď je to obráceně, hráči tu chtějí být.

Cítíte se už na domácí scéně jako volejbalový velkoklub?

Vůbec ne. Abychom se stali velkoklubem, musíme mít zázemí, aparát lidí, kteří v klubu pracují, a pořádnou halu. V čem si myslím, že jsme profesionální, je to okolo týmu po sportovní stránce. Regenerace, kondice, fyzioterapie, medicína, tam se můžeme směle rovnat s kýmkoliv. V počtu lidí, aby hráči byli v pohodě, ve volejbale nemá obdoby a můžeme směle konkurovat velkým sportům.

Důležité je asi i mezinárodní srovnání…

Velkoklub si představuju i tak, že pravidelně hraje evropské poháry a postupuje v nich. To je první signál, že klub posune svoji výkonností laťku někam a posunuje ji. Měřit se v Čechách je hezké, ale měřítko je to, co odehrajete venku. Potěšilo mě, když naši ruští hráči řekli, že bychom v Superlize obstáli. Možná je to tím, že máme filozofii postavenou na tvrdém servisu a trojbloku, což je jediný volejbal, kterým se dá v Rusku prosadit.