To ovšem neznamená, že mi někdy zákazy či příkazy nepřijdou zvláštní, až komické. Na mistrovství světa v dráhové cyklistice platí přísná pravidla. Jelikož se závodí na vnitřním sportovišti, všichni účastníci musejí nosit roušky. Naštěstí nejsou povinné respirátory, protože v teplotě kolem pětadvaceti stupňů Celsia není příjemné dýchání ani v roušce.

Pláž u Dunkerque.
Francouzské menu číslo 2: čeští hrdinové od Dunkerque

Pak jsou poměrně striktně oddělené jednotlivé sekce na velodromu, kdo kam může s jakou akreditací. No a hned první den jsem narazil. Do tiskového střediska jsem vstoupil jedním vchodem. Po nějaké chvíli jsem sešel vedlejšími schody na toaletu, ke které mě ještě směřoval ochotný pořadatel. Jenže ten samý člověk mě pak nechtěl pustit stejnou cestou zpátky.

Tak jsem musel obejít půlku velodromu, abych se dostal k počítači. Když jsem se nad tím podivoval, prohodil muž u dveří stroze: „To jsou francouzská pravidla.“ Holt každá země má svoje.