A místní příznivci se umějí k legendám tohoto sportu také chovat. Vypráví o tom například historická budova na starém betonovém velodromu v Roubaix. Tam je cyklistická kavárna, chcete-li bar, kde mají stoličky jako podložky na nohy pedály z kol i s řetězem.

Poslední den světového šampionátu v dráhové cyklistice ve francouzském Roubaix. Na snímku Jan Voneš.
Na prvním tréninku spadl. Na mistrovství světa se Voneš loktů nezalekl

O její obsluhu se stará jakýsi Bruno Carlos, který patří k organizátorům Paříž-Roubaix. A když se tam zastavíte, vidíte místo plné fotek, plakátů, vzpomínek. Tenhle vzrůstem malý, šedovlasý pán, je nejen cyklistický expert, ale také velmi příjemný hostitel.

Přišli jsme tam s fotografem Martinem Strakou a Svatoplukem Buchtou, který pojmenovával jednu hvězdu na fotkách za druhou, v tu chvíli pán zpozorněl. Brzy zjistil, že před ním stojí bývalý mistr světa ve stíhacím závodě družstev z roku 1986 v Colorado Springs.

Vzal nás tři do prostoru slavných šaten, kde má každý vítěz Paříž-Roubaix svou plaketu v kamenné šatně, kde jsou staré sprchy, které používaly cyklistické legendy, kde na vás působí historie.

A když tenhle pán zjistil, že mluví s mistrem světa, chvěl se blahem a uznáním. V tom je rozdíl mezi Francouzi a námi. Nemusí jít o mistrovství světa, ale u nás doma nemáme takový přístup k legendám jako ve Francii.

Poslední den světového šampionátu v dráhové cyklistice ve francouzském Roubaix. Na snímku Veronika Jaborníková.
Jaborníková skončila v keirinu třináctá, teď se těší na odpočinek

Je to škoda. Protože získat světový titul v jakémkoli sportu je obdivuhodný úspěch. A prosadit se na kole mezi cyklistickými velmocemi? To si zaslouží poklonu. Naštěstí se i my doma máme komu klanět!