Už jsem to párkrát viděl, přesto mě to nepřestává překvapovat. Mám rád fotbal i další kolektivní sporty, ale při sledování dráhové cyklistiky vídám jev, který mi ukazuje, jak nepředstavitelnou bolest si tito závodníci vytrpí. Navíc si ji umějí a chtějí vytrpět.

Po semifinále keirinu, který představuje neskutečný spurt v rychlosti přes sedmdesát kilometrů v hodině, jsem šel okolo kóje německé reprezentace. Na válcích se tam vyjížděl Maximilian Levy. Čtyřnásobný mistr světa a trojnásobný olympijský vítěz. Před ním stál trenér a pod bradou mu držel plastovou misku. Asi tušíte, pro jaký případ ji měl. Nešlo o to, že do ní německý matador plive…

Tohle patří k běžnému koloritu závodů. Nezřídka, kdy si někteří sprinteři před rozhovorem s novináři odskočí, aby si ulevili. Po enormním fyzickém vypětí se jejich organismus potřebuje zbavit zakyselení.

Po chvíli plni úsměvu rozdají interview a za pár hodin už zase jezdí na dráze, jako by se nic nestalo. Třeba český vytrvalec Vojtěch Hačecký si představuje ideální „smrt" takhle: na dráze v českém dresu. A v ukrutných bolestech.

Diváci vědí, jakou dřinu jezdci podstupují a také tohle na dráhové cyklistice milují. Proto je na francouzském velodromu neustále plno.