Gottwaldová: Pro trenéra Kafku bych dýchala

Vyhrála československý extraligový titul, okusila slavnou italskou Sérii A1 a patří do jedné z nejznámějších volejbalových rodin v republice. Přesto zůstává Dana Gottwaldová neuvěřitelně skromná. „Volejbalem vás moc nenakrmím. Vždyť já nejsem žádná osobnost,“ říká bývalá reprezentantka a opora někdejšího týmu KPS Brno.

Jenže jméno Gottwaldová a volejbal patří k sobě. Vždyť v brněnském dresu prožila dvacet let a manžel bývalé smečařky Jiří pomáhal budovat současnou podobu brněnského sportu pod vysokou sítí a dodnes je vedoucí reprezentačního družstva žen. „S mužem jsme se potkali na turnaji Vranovské léto. Nebylo mi ani osmnáct. Za Techniku tam hrál opálený borec, který za námi s kamarády o pauze přišel. Nevěděl, jak jsem vysoká. Když jsem se zvedala od stolu, najednou se na mě díval ze spodu,“ směje se 189 centimetrů vysoká bývalá volejbalistka. „Chodil dřív se samými baletkami a najednou měl vytáhlou holku. Prvně se mi nelíbil, ale uhnal mě na kofolu,“ culí se Gottwaldová.

S nezvyklou výškou si osmačtyřicetiletá rodačka z Brna užila kromě volejbalových radostí i řadu problémů. „Když mi bylo dvanáct let, strašně rychle jsem narostla. Byla jsem hrozně neohrabaná. Tatínkův kamarád a trenér Jiří Veselý mě teprve naučil pořádně chodit a hýbat se. Díky němu jsem se naučila brzy víc, než moje vrstevnice a v patnácti mě chtěli do Králova Pole,“ povídá o sportovních začátcích.

Jenže do slavného klubu napoprvé neodešla. Kvůli zdravotním problémům dala přednost nižší národní lize. Jenže volejbalový um nezapřela a s brněnskou Technikou postoupila do extraligy. „Spoluhráčky byly maminy od dětí a na nejvyšší soutěž jsme nestačily, takže jsem nakonec opravdu přestoupila do Králova Pole,“ líčí blonďatá Brňanka.

Gottwaldová patřila do juniorského reprezentačního výběru a rychle se objevila i na soupisce československého áčka žen. „Odešla jsem na vysokou školu, ale po dvou letech jsem otěhotněla a studium opustila. Šest týdnů po porodu jsem stála znovu na hřišti. Jenže v roce 1984 jsme s Brnem spadly do národní ligy. Přesně si nepamatuji guláš, který to zapříčinil, ale v další sezoně jsme byly zpátky v nejvyšší soutěži,“ popisuje.

Legendární trenér

Brněnská smečařka nedá dopustit na svého prvního kouče Veselého. Přesto za nejzářivějšími léty její kariéry stál jiný volejbalový guru, Milan Kafka. „Měl k nám individuální přístup. Věděl, že když mi v týdnu naloží velké dávky, tak v sobotu na hřišti padnu. Stalo se, že jsem třeba čtrnáct dní netrénovala a stejně mě postavil. Věřil mi. Byl v přípravě geniální. Já bych pro něj dýchala a všechny holky to cítily stejně. Byl to pro nás „king“,“ líčí se zaujetím.

close info Zdroj: null zoom_in O brněnském stratégovi se tradují legendy. Kafka pevnou rukou vedl Brno a později reprezentační tým na vrchol. Vždyť v roce 1993 vybojoval jako poslední federální trenér v brněnském Rondu s národním týmem stříbrné medaile na mistrovství Evropy. U tohoto úspěchu ovšem Gottwaldová chyběla. Přesto na trenéra Kafku se zanícením vzpomíná. „Letěli jsme na Sicílii. Kafka věděl, že některé holky letadla nemají rády. Před návratem se zadíval na naše letadlo a řekl: Holky, je to špatný, Tenhle typ nejčastěji padá. Všechny jsme ztuhly,“ rozvykládá se. „Hnal nás ke dveřím letadla, zadíval se do kabiny a povídá: Je to dobrý, řídí vojenský pilot. Doma budeme o půl hodiny dřív. To už jsem řekla, že nenastoupím. Některé holky se dokonce zapřely ve dveřích. Byl to velký šprýmař,“ cukají jí koutky.

Gottwaldová byla pro Kafku spojka mezi trenérem a družstvem. „Sedávala jsem v autobusu přímo za ním. Byla jsem takový tlumočník, který jeho informace posílal dál. Opravdu jsme si spolu rozuměly a on to s holkami uměl,“ doplňuje.

Volejbalový stratég na cestách perlil a svoje hráčky z legrace doháněl málem k šílenství. „Na každém zájezdu s námi jeli čtyři komunističtí papaláši. Měli teplákovou soupravu a v Mikulově na hranicích už byli tak ožralí, že nemohli ani vylézt z autobusu,“ povídá s úsměvem. „Každá hráčka schovala dolary do vymačkaných tub od pasty a do toaletního papíru. Měly jsme nervy, že na nás na hranici přijdou. Jen Kafka měl roličku peněz hozenou provokativně v náprsní kapse u košile, aby ji každý viděl. Hráčkám totiž nikdo neřekl, že projedeme bez problémů, protože vezeme soudruhy v teplácích,“ krčí rameny.

Brňanky měly v osmdesátých letech výborný tým plný budoucích reprezentantek, které se často prosazovaly i v zahraničních ligách. „To je pravda, ale československé soutěži kralovala RH Praha a Červená hvězda Bratislava. Byla to policejní družstva a stahovala si nejlepší hráčky. V Brně jsme profesionálky nebyly,“ vysvětluje.

Přesto výjimečné generaci extraligový titul neunikl. Gottwaldová se dočkala v sezoně 1990. „Byla to Kafkova práce. Když jsme prohrávaly, byly cesty domů podivné. Když se dařilo, zašly jsme do hospody Na Devadesátku. Seděli tam štamgasti a hned měli radost, že k baru přišly holky v kostýmcích. Hodily jsme do sebe jedno pivo a každá mazala domů za rodinou,“ rozkládá rukama.

Gottwaldová se nejlépe cítila v domácí královopolské hale a seděla jí i palubovka RH Praha. „Dnešní Olymp hrál v takové mikrohale. Na malém prostoru se nedalo ani pořádně podávat. Vždycky se fandilo proti nám, což mě vyburcovalo a hrálo se mi tam výborně. Neseděla mi Slavie. Bylo to slabší družstvo, ale dostaly jsme tam vždycky nakládačku,“ přibližuje.

Italské intermezzo

Brněnská opora si na hřišti nejlépe vyhověla s nahrávačkou Evou Vostrejšovou – Adamovou. „Byla jsem typický hloupý smečař. Takový ruský typ. Potřebovala jsem míč až pod strop. Pěkně jsem si odstoupila tři metry vzad, utřela si ruce a teprve se odrážela na smeč. V tom mi Eša (přezdívka Vostrejšové – pozn. red.) rozuměla. Spolupráce nám fungovala i s Janou Němcovou. Věděly jsme, co která z nás potřebuje i beze slov,“ vzpomíná.

close info Zdroj: null zoom_in Gottwaldová dostávala už od roku 1987 nabídky na zahraniční angažmá. Bez rodiny ovšem nechtěla odejít a kývnula až v roce 1990 na laso z italské Série A1 od Fidenzy. „Dostala jsem byt, auto a vzala s sebou tchýni a syna. Na Itálii vzpomínám ráda. Trénoval nás vynikající kouč Kiraly (Charles „Karch“ Kiraly, americký trojnásobný vítěz olympijských her – pozn. red.) Hrál si často se synem Michaelem. Když se po letech potkali v Americe, Kiraly se k němu hned hlásil,“ pokyvuje hlavou. Jenže kvůli naštípnuté ploténce po roce nejkvalitnější soutěž světa opustila a vrátila se zpět do Brna.

Zkušená hráčka v dresu Králova Pole vydržela ještě pět dalších sezon. „Přemýšlela jsem na konci kariéry o trenérství. Vyzkoušela jsem si to loni na záskok u béčka juniorek a práce mě bavila. Jenže před patnácti lety jsem se neměla v Brně kam vrtnout. Pro mladé trenéry tehdy moc místa nebylo. Zažil to třeba i Mirek Čada,“ přirovnává.

Gottwaldová zažila řadu zajímavých šéfů laviček. Byla i u začátků současné největší české trenérské hvězdy a lodivoda Prostějova. „Když začal trénovat Mirek, tak se nás bál. Měly jsme z něj trošku srandu, ale neodradilo ho to. Vydržel a má neskutečné výsledky. Je výborný,“ chválí Čadu.

Brněnská volejbalistka prožila dlouhá léta v ženském kolektivu. Na ponorkovou nemoc si ovšem nevzpomíná. „Viděly jsme se dvakrát denně, ale vždycky jsme si pomáhaly. Nikdy jsme si nelezly na nervy. Mezi sportovci se problémy řeší rychle. Nikdo nechodí kolem horké kaše. Poslaly jsme se hned do háje a bylo jasno. Stačila dvě slova a všechno fungovalo dál. Nikdo se neurážel,“ upozorňuje na specifikum sportovní profese.

Bývalá smečařka svůj sport sleduje i dnes. Jinak to ani nejde. Domácnost u Gottwaldů světem smečí a bloků stále žije. „Syn vyrostl na volejbale. Vždycky jsem ho našla, jak sedí nějaké spoluhráčce na klíně. Máme doma volejbalu plno. Manžel a kluk s ním nedají pokoj. Mám ho pořád ráda a občas se chodím i podívat,“ dodává.

I když Gottwaldová svoje volejbalové úspěchy nepřeceňuje a zůstává nohama na zemi, jeden titul jí těší. „Vyhrála jsem kdysi na Vranově miss turnaje. Tehdy jsem chtěla spíš cenu pro nejlepší smečařku. Potom jsem se na turnaj o několik let později vrátila a smečařku dostala. No jo, jenže tehdy by mě víc potěšila zase raději miss,“ žertuje.