Hamzová: Na Rosničce jsem našla kariéru i manžela

Třeba statistiky o její výjimečnosti hovoří jasně. Hamzová se dodnes drží na čele historických tabulek nejvyšší ženské soutěže v počtu asistencí i získaných míčů. A přitom nechybělo mnoho a místo haly Rosnička mohla řádit na palubovce pražské Folimanky. „Dostala jsem tehdy nabídku i od USK. Jsem ale z Moravy, navíc jednání s Brnem bylo takové upřímnější, co na srdci, to na jazyku. A to se mi hodně líbilo,“ vrací se k okamžiku, kdy se v roce 1993 stěhovala z Hradce Králové do Žabovřesk.

Tehdy Romanu Janálovou, jak se jmenovala za svobodna, vykoupil generální manažer brněnského klubu Jiří Hamza, který se o tři roky později stal jejím manželem. „Tenhle příběh je součástí veselých rodinných historek. Jirka dodnes vypráví, že tehdy na hřišti viděl malou tlustou basketbalistku, kterou všichni chtěli získat, tak je přeplatil. Prý ani nevěděl, koho kupuje. A také vždycky dodává, že jsem byla ze všech nejlevnější. A to je mimochodem pravda,“ směje se Hamzová.

Stejně jako v životě i v basketbalu byla především dříčem, který nenechá nikomu nic zadarmo. „Moje dcera je po mně. Už hraje basket a občas říká, že nevadí, když nedala koš, ale spoustu toho vybojovala. Basketbal je kolektivní hra, kde má každý svoji roli. Já jsem se obětovala pro ostatní, ona i pozice střední rozehrávačky k tomu tak nějak sama směřuje. Nikdo ode mě nečekal, že nastřílím každý zápas dvacet bodů,“ vysvětluje.

Reprezentační sláva

Přestože s brněnským klubem vybojovala devět mistrovských titulů a dvakrát skončila na třetím místě v Evropské lize, největší slávu si vydobyla na reprezentačním poli. „Nejvíc si samozřejmě cením stříbra ze šampionátu v Řecku,“ vzpomíná na mistrovství Evropy z roku 2003. „Tam se všechno sešlo dohromady. Měly jsme výborný kolektiv, navíc spoustu holek na vrcholu svých sil,“ vypočítává základy úspěchu.

I když po turnaji chtěla ukončit reprezentační kariéru, do Řecka se ještě jednou vrátila. O rok později v Aténách mohla slavit páté místo na letních olympijských hrách. „Zpětně jsem hrozně ráda, že jsem tam jela. Olympiády vesměs nemusím kvůli té velkoleposti, ale musím uznat, že během nich panuje zvláštní atmosféra. Každý teď mohl vidět Vancouver, má to prostě svoje kouzlo,“ ví Hamzová, která byla v Aténách vyhlášena nejlepší rozehrávačkou turnaje.

„Musím poděkovat panu Bobrovskému (dlouholetý trenér Frisco Sika Brno a tehdejší kouč reprezentace – pozn. red.), že mě tam vzal. Rozhodovala jsem se na poslední chvíli,“ usmívá se při vzpomínce na slavného trenéra. „On je největší osobností, jakou jsem za svůj život potkala. A taky pěkný svéráz,“ dodává vzápětí.

Ačkoli odcházela na vrcholu slávy, největší úspěchy jí utekly. V roce 2005 vybojovala česká reprezentace v Turecku evropské zlato, o rok později její bývalé brněnské spoluhráčky zase slavily triumf v Evropské lize. „Já jsem ale chtěla další dítě, už tak jsem si svůj sportovní věk dostatečně prodlužovala,“ tvrdí basketbalistka, která profesionální kariéru končila ve čtyřiatřiceti letech.

Není jí to líto, když vidí po palubovkách poskakovat americkou pivotku v brněnských službách Taj McWilliamsovou, která v říjnu oslaví čtyřicítku? „Zrovna minulý týden jsem říkala manželovi, že jsem udělala dobře, když jsem skončila. I když obyčejný život je také dřina,“ směje se Hamzová, která si v kariéře vyzkoušela i dvě zahraniční angažmá.

Štace v zámoří

Ve dvaceti nastupovala za německý Aschaffenburg, později si otestovala také zámořskou WNBA v dresu Orlanda právě po boku McWilliamsové. Jenže většinu času proseděla na lavičce náhradníků. „Po basketbalové stránce mi tahle štace nedala vůbec nic, ale lidsky to byla velká zkušenost. Spadla jsem z nebe zpátky na zem, to si každý člověk musí zažít. A vrátila jsem se tam, kam patřím,“ vypráví.

Jejím osudem bylo Brno a basketbalové „Žabiny“. A jsou jím dodnes. „Ještě musím zmínit i Hradec Králové, kde jsem začínala a studovala, ale Brno je velkou součástí mého života. Hrála jsem tady svůj nejlepší basket, našla jsem si v klubu manžela a teď v něm trénuju děti. S Jirkou u basketu zůstaneme nejspíš až do smrti,“ přiznává sentimentálně.

Z hráčky fanynkou

Zlatá éra v brněnském týmu jí přinesla nejen úspěchy, ale také spoustu přátel. „Už jich moc nehraje, ale píšu si s Ivanou Večeřovou (hraje za turecký Galatasaray Istanbul – pozn. red.), a v Brně se vídám s Evou Vítečkovou, Hankou Horákovou nebo Peťou Kulichovou. Ty mi občas vypomůžou na tréninku s dětmi,“ vykládá.

Přestože už nemůže vběhnout na palubovku haly Rosnička, zůstává velkou fanynkou zelenobílých barev. „Na domácí ligu chodím s dětmi, ale na evropské zápasy nemůžu. To bych se nemohla vůbec soustředit,“ usmívá se Hamzová.

Čtyři děti

Dnes je z bývalé výborné rozehrávačky máma na plný úvazek. „Mám čtyři děti, které mi zaberou téměř veškerý volný čas. Na koníčky ho už pak moc nezbývá, nejmenšímu Pepíkovi je teprve rok. Ale dost se angažuju ve cvičení rodičů s dětmi,“ vypráví rodačka z Lipníku nad Bečvou, která vystudovala biologii a tělesnou výchovu v Hradci Králové a speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. „Ještě nevím, jestli se upnu k učení nebo se budu věnovat práci s postiženými, ale příští rok bych něco z toho zkusit chtěla. Vždyť na mateřské jsem šest let v řadě, už mě to trošku ubíjí,“ stěžuje si naoko Hamzová.