Nizozemský Apeldoorn se na světový šampionát dráhových cyklistů připravil dokonale. Už několik kilometrů před vjezdem do centra města vítají všechny všudypřítomné znaky svátku „omnisportu“, jak se dráhová cyklistika píše v holandštině.

Billboardy? Ty už jsou přežitek. Na kruhových objezdech v Apeldoornu vyrostla místo zeleně několikametrová obří kola, běžné bicykly visí ve vzduchu připoutané ke sloupům veřejného osvětlení. V supermoderní hale narazíte na každém kroku na člena ochranky, hostesku či dobrovolníky. Jeden milý úsměv střídá druhý, každého návštěvníka haly mile vítají, vstřícnost zahušťuje vzduch.

Nizozemci si s každým rádi popovídají. Na přívětivé jednání jsem narazil, když jsem sháněl parkovací kartu. U akreditace mi s úsměvem řekli, že musím k hlavnímu vstupu. Tam se mě na informacích ujala, jak jinak než velmi milá dívka, a poslala mě za bodyguardem u dveří za rohem. Ten nic nevěděl, takže mě s úšklebkem vrátil ke slečně. Velmi ochotně se mě opět ujala a zeptala se, zda jsem byl u akreditace. Ano, ehm…

Nasměrovala mě ke vchodu k V. I. P., kde se pán v saku velmi snažil, jenže nic o parkování nevěděl. Už potřetí jsem zamířil na informace a pohledná dívka stále velmi ochotně zjišťovala, co se mnou. Vrátila se se slovy, že víc ví člen organizačního štábu. Ten se usmál a poslal mě k parkovišti, kde jsem měl najít muže s knírkem. Neměl jsme už sílu a vše nechal na ráno. Druhý den jsem přijel a žádnou kartu k parkování jsem nepotřeboval. No, nezasmáli byste se tomu?