S reprezentační výpravou dráhové cyklistiky už v nizozemském Apeldoornu absolvuji třetí velkou akci. Pokaždé se těším už z několika důvodů. Dráhaři jsou fantastická parta lidí, kteří mě přijali mezi sebe. Takže nesedím oddělený mezi novináři, ale často fandím českým závodníkům přímo v kóji, kde sídlí národní tým.

Navrch mi dráhová cyklistika učarovala. Souhlasím, že pro nezasvěceného člověka jde o složitý sport, ale už po prvním šampionátu jsem se díky polopatickému výkladu dozvěděl, co mám sledovat a co se to vůbec na nepřehledném velodromu děje.

Závody mě baví, protože jde o krásnou i neúprosnou řežbu. A v případě mužského sprintu jsem si také koupil emoce, jak říká jeden můj kolega sázkám. V domnění, jak se vyznám, jsem tipl finále na první den suverénního Francouze Mickäela Bourgaina a „Létajícího Skota“ Sira Chrise Hoye. Vklad dvě eura a při šesti sázejících šlo o příjemnou výhru.

Celý večer před semifinále jsme se špičkovali a přeli se, čí koně zvítězí. Nakonec obsazení finále netipl nikdo, oba moji favorité skončili už v boji o třetí místo. Vyhrál Gregory Bauge z Francie před Britem Jasonem Kennym. Co je na tom vůbec zajímavého? Znáte úsloví, když nebudu mít já, pak ani ty? No a mě ze všeho nejvíc těšilo, že prach nesebral nikdo z trenérů, kteří mě do cyklistiky zasvětili.

Dvanácti eury na nás mávala Lenka Valová, bývalá olympionička, která se stará o současné závodníky Dukly Brno. Se ženou zase nikdo nepočítal.