Zdravím všechny čtenáře Deníku Rovnost,

už jsem v Keni tolik týdnů, že jsem přestal počítat, jak dlouhá doba to je. Utíká to tu strašně rychle. Trénink střídá čas na jídlo a odpočinek a tak pořád dokola. Čas se jakoby vždy zastaví v neděli, kdy si většinou naplánujeme nějaký výlet v okolí Itenu.

Průvodkyni nám vždy dělá Joan. Je to naše kamarádka, prodavačka čerstvých džusů a učitelka angličtiny na základní škole v Signore v jedné osobě. Pokud zrovna neučí, tak si 
s ní povídáme na odpoledním džusu, na který chodíme téměř každý den.

V neděli má volno, a tak všichni společně vyrážíme na odpolední turistiku. Tento týden nás vedla kamenitými svahy na okraji Velké příkopové propadliny. Šli jsme místy, kam se mnoho bělochů vůbec nedostane, takže jsme byli pro zdejší děti velká atrakce.

Už z dálky si dávaly signály a scházely se u cesty, aby nás viděly a mohly s námi jít kus cesty. V jednu chvíli s námi šlo dokonce až dvacet dětí. Některé si na nás chtěly sáhnout a našlo se i pár s dotekem, který hraničil s ránou. Asi nějaký místní zvyk.

Míjeli jsme jejich skromná obydlí, záhony obsypané rajčaty, všudypřítomné banánovníky a kukuřičná pole. Poté co jsme začali šplhat zpět do strmých svahů, nás děti opustily. Přesto nám stále mávaly a volaly na nás: „How are you"?(jak se máte – pozn. red.), to už jsme byli vysoko v kopcích, zcela skrytí bohatou vegetací.

Cestou jsme narazili na jeden z místních pramenů, u kterého jiné děti nabíraly vodu do obřích kanystrů. Následně je vynášely do prudkého svahu. Cesta se vinula hlubokým prachem, kterým jsme se sami, i bez takové zátěže, jen obtížně škrábali nahoru.

Možná právě odtud pochází jedno z dalších tajemství keňských běžců, kteří již od útlého věku budovali svoji odolnost těžkou prací na místních farmách.

To se ovšem nedá říct o naší průvodkyni Joan, která je vždy po společných výletech s námi vyčerpaná víc než my po běhu 
s Keňany. Nepomohla jí ani sladká limonáda, kterou jsme zakončili výlet, a vzala si na půlkilometrovou cestu domů místní moto-taxi, zvané „pikipiki".

Mějte se krásně a příští týden opět ahoj.

Jirka Homoláč