Zdravím všechny čtenáře Deníku Rovnost. Je to již týden, kdy jsem se svými dvěma kamarády Milanem a Alešem dorazil do nejznámější běžecké destinace na světě, do města Iten v Keni.
Chceme tu být dva a půl měsíce, dvakrát denně trénovat ve zdejší nadmořské výšce 2400 metrů nad mořem a zlepšit naše běžecké schopnosti, abychom já a Milan na jaře zkusili pokořit vypsané limity pro mistrovství Evropy v atletice a olympijské hry v Riu de Janeiru. Každý týden vás budu provázet cestou za naším snem. Tak pojďme na to…
Naši cestu jsme zahájili v pátek 15. ledna, kdy jsme jeli autobusem z Brna do Prahy, pak nasedli na letadlo do Istanbulu, tam si pár hodin počkali a nočním spojem letěli do Nairobi. V letadle se o nás starali královsky. Na každém letu jsme dostali teplé jídlo a před příletem do Nairobi i snídani, k tomu pro dobrý spánek i polštářek, deku a špunty do uší.
Po ranním přistání v Nairobi jsme se rozhodli, že pro přesun do asi 350 kilometrů vzdáleného Eldoretu využijeme místní aerolinky a nebudeme hned riskovat životy na keňských silnicích v místních dopravních prostředcích zvaných matatu. Na dalších padesát kilometrů do Itenu jsme si vzali taxi, protože na letišti nic jiného nebylo.
Protože jsme byli v Keni poprvé, hned cestou z letiště jsme byli uchváceni místní přírodou, bezstarostným obyvatelstvem i řidičskými schopnostmi účastníků zdejší dopravy. Ovšem největší překvapení pro nás bylo, když kolem benzinové pumpy volně pobíhala prasata. Být to v České republice, tak z toho jsou celovečerní zprávy a zabere to titulní stranu bulvárních deníků, ale tady to je normální.
Při příjezdu do Itenu nás uvítala brána s nápisem WELCOME TO ITEN HOME OF CHAMPIONS. V překladu Vítejte v Itenu, domově šampionů. To je, proč jsme tady! Rozhodli jsme se zkusit štěstí, investovali peníze do této cesty, ve kterou věříme, že nám pomůže zlepšit naše běžecké výkony.
Po ubytování v našem novém domově nás vzal pan domácí na jídlo do hotelu Wilsona Kipsanga, bývalého světového rekordmana v maratonu. Moc nám chutnalo, jak jinak po dvoudenním cestování, ale cena sto korun za večeři je přizpůsobená spíš movitějším běžcům, nic pro české profíky.
Po dni vaření zeleniny se zeleninou, která je tu velmi levná, jsme se s Alešem vydali na průzkum místních restaurací. Narazili jsme na jednu, která si říkala Hotel Roadside. Při vstupu jsme měli trochu obavy, ale když jsme na stole zahlédli jídelní lístek suverénně hlásající: „Hotel první třídy pro rychlé a kvalitní občerstvení", strach opadl. Při výběru jídla jsem si vzpomněl na trenéra, jak vždy říká: „Musíte jíst kvalitu," takže jsem si dal to nejdražší jídlo a keňský čaj. Pak jsem zaplatil sto keňských peset, což je asi pětadvacet korun, a s dobrým pocitem šel domů.
Další den jsme se po skvělých zkušenostech vrátili a opět se cítili jako králové, když jsme si mohli dát to nejdražší jídlo. Uplynul již týden a stále se tam každý den vracíme na oběd, máme vždy stejný stůl, už jsme tu jako doma.
A jak začal náš pobyt? Po únavném cestování jsme šli brzy spát. Co jsme ovšem nečekali, že v neděli od půl sedmé ráno začala za našimi okny hrát hudba z kostela v našem sousedství. Co víc jsme si mohli přát jiného než rytmickou africkou hudbu a vycházející slunce. Připadali jsme si jako v pohádce. Na nic jsme nečekali a šli se podívat do okolí našeho nového domova. Přitom jsme se dozvěděli, že v pondělí mají běžci sraz v půl desáté, kdy vybíhají společně na trénink.
Plni nadšení jsme to chtěli zkusit, takže jsme v pondělí vyrazili na náš první trénink s Keňany. Když se na místě sešlo asi padesát běžců, na povel jednoho mzungu manažera, což znamená běloch, skupina vyrazila vpřed a my s ní. Jak to dopadlo a co se nám přihodilo zajímavého, se dozvíte v příštím díle.
Z Itenu zdraví Jiří Homoláč