„Když hrajete na nejvyšší úrovni, tělo si jednou řekne dost," připouští třiatřicetiletá ikona brněnského basketbalu.

Jaké pocity vás při loučení s kariérou přepadaly?

Kamarádi se mě ptali, jak smutné loučení bude, ale přijde mi, že to vůbec smutné nebylo. Sešli se lidé, které jsem potkala díky basketbalu, a zahráli jsme si spolu. Přišli i diváci, kteří nám fandili. Bylo to hezké.

Je vaše rozhodnutí skončit opravdu definitivní?

Když hrajete na nejvyšší úrovni, tělo si jednou řekne dost. Někdo má ale basket natolik rád, že ho ještě hraje na nižší úrovni. Jak to bude se mnou, ještě nevím. Teď jsem se rozhodla i kvůli zdraví skončit. Když to bude dobré, třeba si ještě na nějaké nižší úrovni pinknu.

Rozmlouval vám někdo konec kariéry?

Ptali se mě, jestli nechci dál fungovat. Ale už trpělo i družstvo, když jsem musela nějaký trénink vynechat. Hráček bylo místo deseti devět a nemohly hrát pět na pět. Bude lepší, když místo mě naskočí někdo stálý.

Omezují vás bolesti zad v běžném životě?

Můžu si dovolit skoro cokoliv, naopak když den proflákám, záda mě hned bolí. Chodím na jógu, pomáhá mi i plavání, kolo, sem tam posilovna, běhání, ale to je někdy boj. (smích)

Chybí vám basketbal už teď?

Když jsem viděla v televizi mistrovství Evropy, hned bych si s holkama zahrála, ale manžel mi říkal, ať počkám, protože každé ráno jsem měla problém vstát z postele. Aby hrál člověk jeden zápas, musí projít několik týdnů přípravy. Teď si užívám domoviny, toho, že mě ráno nebolí záda. Jsem největší fanynka u televize, ale klidně bych si asi zahrála.

Máte představu, kam se budou ubírat vaše další kroky?

Ještě vůbec nevím. Chtěla jsem už před létem začít něco hledat, ale manžel říkal, jestli jsem normální, když si ani neužiju volno. Tak jsem hledání odložila až na podzim, vše je jen v obrysech. Nechci dělat něco specifického, uvidíme.

Máte jasno aspoň v tom, jestli zůstanete u sportu, například v roli agenta či trenérky?

Agent určitě ne. Kamarád začíná trénovat děti, tak mu možná vypomůžu. V létě jsem vedla děti v Mikulově. Baví mě to, ale jsem unavená basketbalovým životem, protože vše se odehrává o víkendech, přes odpoledne. Chcete odjet na lyže, ale nemůžete. Potřebuju si od všeho orazit.

Jaké artefakty vám z úspěchy prošpikované kariéry zůstaly?

Moje maminka mi sbírá všechny dresy, z každé sezony mám jeden. Mám i nějaké trofeje.

Jak složitý úkol představoval výběr hráček do týmů, které se při exhibici střetly?

Těžký. Chtěla jsem i zástupce z generace, kdy jsem s basketem začínala. Byly tu některé slečny, dnes už paní, které třeba deset let nehrají. I čerstvé maminky. Chtěla jsem i hráčky ze zahraničí, ale ty mají ještě dovolenou a jsou rády, že si užijí domov. Jedna zase vybírá svatební šaty. Nepřijely všechny, které jsem chtěla, ale i s těmi chybějícími jsme v kontaktu.

Zvládla byste poskládat jednu hvězdnou sestavu ze svých bývalých spoluhráček?

To dělám nerada. S některými hráčkami se mi hrálo opravdu dobře. Pak mě štvalo, že si třeba nesedly s trenérem, protože my jsme si basketbalově rozuměly. Každý trenér si ale hráčky vybírá podle sebe.

Kdo byl vaše basketbalové dvojče?

Všeobecně se ví, že jsem si rozuměla s Žirou (Zuzana Žirková pozn. red.), herně i lidsky.

Co vám basketbal v životě dal a vzal?

Je to styl života. Moje rodina se mu podřizovala, klobouk dolů. Když jsem chtěla oslavovat narozeniny, hned se ptali, kdy začínám, jak mám tréninky. Vždycky u nich panovalo pochopení. Oni na druhou stranu basketem žili a radovali se z výhry, smutnili z porážek. Basket mi dal moc. Nikde jinde bych tolik lidí nepoznala.

Imos slaví úspěchy na mládežnickém poli. Zahlédla jste už svoji potenciální nástupkyni?

Po sezoně jsem si šla pro věci do šatny a udivilo mě, jak byla hala plná. Pořád se hrála nějaká republiková finále. Strašně mě překvapilo, co mladé hráčky ve svém věku umí. Podle mě se český basket o budoucnost bát nemusí. Jde jen o to, děti u hry udržet.