Diagnóza? Prasklý zadní křížový vaz a vnější meniskus v koleni. „Když člověk před operací nic nedělá, je oslabený. Řekl jsem si, že na ni půjdu v dobré formě, abych byl brzy fit a zpátky v tréninku,“ vysvětluje jedenačtyřicetiletý Hron.

Jak dopadla operace, kterou jste podstoupil začátkem ledna?

Operoval mě Petr Neoral, stejný doktor jako Jirku Procházku. Přišili mi zadní křížový vaz a půl zevního menisku. Plastiku jsem nechtěl, rekonvalescence totiž trvá dlouho. Domluvili jsme se s doktorem, že ji podstoupím po konci kariéry. Ještě rok chci zápasit.

Můžete si víc ublížit, když odkládáte plastiku vazu?

Podle vyšetření to vypadá, že vaz je utržený už dlouho. Teď mi ho přišili, tak možná bude ještě silnější. (úsměv) V zápase mi praskl meniskus a asi mi tam zajížděl, což způsobovalo docela velkou bolest.

Jak je na tom koleno nyní?

Jakž takž. Mám skoro tři týdny od operace, pomaličku ho rozhýbávám, mohu si už sundat ortézu. Zatím nekopu, žádné dřepy, jen boxuji staticky bez velkého pohybu, posiluji vršek, dělám kardio, jezdím aspoň běžky.

Jak dlouho už trénujete?

Zhruba deset dní po operaci jsem začal, protože jsem chytl v nemocnici nějakou rýmu. Nejdřív jsem cvičil aspoň vleže nebo vsedě, abych nezatěžoval nohu, ale vršek už trochu pracoval.

Než jste se dozvěděl diagnózu, cvičil jste i 200 dřepů s šedesátikilovou činkou. To vás koleno nebolelo?

Trochu bolelo, ale snažil jsem se nohy co nejvíc naposilovat před operací. Věděl jsem, že zápasit nebudu, ale furt jsem trénoval stejně, abych šel na operaci co nejvíc fit. Udržoval jsem se, protože kdybych měsíc nebo tři týdny nic nedělal, kondice i svaly mi spadnou. Chtěl jsem být na operaci v pohodě fyzicky, aby rekonvalescence byla co nejrychlejší.

Jde o vaše nejtěžší zranění po třiadvaceti letech kariéry. Překvapuje vás, že k něčemu takovému došlo?

Ani mě to nepřekvapilo. Věděl jsem, že se nějaké zranění může stát a úspěšně se mi vyhýbalo třiadvacet let. Jsem rád, že se tohle stalo až na konci kariéry a ne někdy na začátku, i když před patnácti lety by zase rekonvalescence byla rychlejší. Pět měsíců by mě naštvalo, ale nerozhodilo.

Obával jste se, že operace může uspíšit konec kariéry?

Pořádně jsem nevěděl, jakou mají funkci křížové vazy. Vím, že přední mělo hodně kluků operovaný, bývá to často u fotbalistů, ale pak jsem zjistil, že zadní je trochu důležitější než přední, není to taková sranda. Nebyl jsem extrémně v šoku, spíš mě to štvalo. Kdyby to nešlo, musel bych si dát rozlučkový zápas v boxu bez nohou, ale miluji thajbox, takže by mě to mrzelo.

Musel jste se přes svátky hodně hlídat u stolu, když jste nemohl naplno trénovat?

Něco málo jsem si dal, ale nepřeháněl to. Už nejsem zastánce velkého obžerství, takže jsem se přes svátky držel. Ani jsem extrémně nepřibral, jen trochu, protože jsem nemohl dělat kardio jako šlapat na kole, běhání je pro mě důležité. Jsem typ, který přibírá snad i ze vzduchu. Hlídal jsem se a nespustil jsem se, i teď jím střídmě, i když ne jako před zápasem. Rozhodně se neutrhnu ze řetězu, abych snědl deset knedlíků. (smích)

Chcete se vrátit v červenci ve Žlutých lázních?

Ano, je to v jednání. Turnaj bude asi na Štvanici a měl bych jít souboj o světový titul WAKO Pro, o který jsem přišel minulý rok ve Francii, s verdiktem jsem však nesouhlasil. Znovu bych se měl utkat se Sofianem Laidounim, který mi pás sebral, měli by mi ho dovézt do Prahy.

Držíte i evropský titul WAKO Pro, jak důležitý je pro vás ten světový?

Je důležitý, chci odejít do důchodu jako šampion.

Co si ještě chcete splnit před koncem kariéry?

Moje plány se nezměnily. Uvidím, jak noha bude fungovat, ale tři čtyři zápasy bych si chtěl ještě dát a potom to pověsit na hřebík. Díky všem, co za mnou stojí, moc si vážím podpory Jihomoravského kraje.