Lipták: Ideální olympiáda? Stát s Davidem na bedně

Olympijský vítěz David Kostelecký bydlí jen kilometr od něj. A Jiří Lipták bere sportovní příběh svého kamaráda jako inspiraci. Vždyť jsou si v mnoha ohledech podobní. Odmala je bavilo střílet, ročně z brokovnice vypálí tisíce nábojů, jejich prvorození synové se narodili týden po sobě. A oba jejich otcové dost možná budou za pár měsíců reprezentovat na olympiádě. Kostelecký obhajuje prvenství z Pekingu, Lipták se v 29 letech chystá na první olympiádu. „Když si ji představím, rozbuší se mi srdce a naskočí husí kůže,“ usmívá se rodák z Rajhradic.

A dál sní svůj sen: z kluka, který po škole skoro dennodenně mířil na střelnici, se chce probít mezi největší esa v disciplíně trap. Ale pozor, Lipták už zelenáč není. Má bronzové medaile z mistrovství světa i Evropy, loni v konkurenci Kosteleckého nebo Kateřiny Emmons získal titul Střelec roku. V Londýně jej však čeká vrchol kariéry. „Uvidíme, co se mnou olympiáda udělá,“ zamyslí se.

Když se dívám na vaši fotku z dětství, kde jste oblečený v zelených teplácích, už tehdy bylo znát, jak jste na flintu pyšný. Co vás na střílení lákalo?
Kluci je mají zafixované v genech. Každý si hraje už odmala s nějakou pistolkou, sotva stojí na nohách. A když přičichnete k opravdovým zbraním a střelnému prachu, přiroste vám to k srdci.

Dostal jste se k brokovnici po klasické myslivecké linii?
Ano, dědeček byl myslivec. Jezdívali jsme do Holasic, kde vyrůstal i David Kostelecký. Střelnice už tam funguje hodně dlouho. Začal střílet děda, pak i můj tatík. Jako dítě jsem je doprovázel. Moc mě to bavilo. Chlapi po konci závodu vždycky řekli: Dej mu vystřelit. Tak jsem si to zkusil i s dalšími dětmi. Byli jsme šťastní, že si můžeme na poli vypálit do hlíny a pak jsme se chlubili. (smích)

A jak jste se přeměnil v opravdového profesionála?
Jak přibýval věk, nějak mě střílení chytlo. Asi rok jsme jen trénovali a pak mě tatík v mých třinácti letech přihlásil do Komety. Přijel pro mě na základku v Rajhradu, když odzvonila poslední hodina, a jeli jsme rychle střílet. Bylo to hodně náročné pro mé rodiče. Moc mi pomáhali. Měl jsem spoustu zameškaných hodin. S ředitelkou jsme měli úmluvu, že když si zachovám dobré známky, tak mě budou pouštět na tréninky.

A vzpomenete si na první závod?
Jo, bylo mi patnáct. Jeli jsme do Olomouce. Nastřílel jsem 97 terčů ze 125 a vyhrál kategorii mládeže.

Mluvil jste o Davidovi Kosteleckém, který vaši disciplínu proslavil na olympiádě v Pekingu. Jaký spolu máte vztah?
Jsme kamarádi. Dost mi pomohl, co se týče střílení i se sháněním sponzorů. Momentálně bydlí kilometr ode mě, sem tam se navštívíme. Spojují i nás teď děti, kluci jsou jen týden od sebe (oba se narodili v březnu pozn. red.). Mluvíme na závodech skoro jen o nich. Dřív jsme se bavili o těhotenství, teď probíráme, co děti umí nového.

David Kostelecký je o šest let starší než vy. Oba jste kluci z vesnic nedaleko od sebe. Inspiruje vás jeho olympijský příběh?
Určitě. David toho hodně dokázal, je oblíbený i v osobním životě. Znamená pro mě svým způsobem vzor. První velkou medaili jsem vyhrál na mistrovství Evropy v roce 2008 vedle něj, další v roce 2010 na mistrovství světa, taky bronz. A jaký bude příští rok? 2012. Vychází mi sudé roky.

Jste na čísla pověrčivý?
Nebylo by špatné, kdyby bronzová zase cinkla, zvlášť kdybych se o stříbro rozstřeloval a zase prohrál jako v předchozích dvou případech. (smích)

Do olympiády ještě zbývá přes půl roku. Už přece jen cítíte nervozitu?
Ještě si Londýn nějak nepřipouštím. Ale když si představím, že už jsem tam, rozbuší se mi srdce a naskočí husí kůže.

Právě na psychice jste v posledních letech zapracoval. Dokonce jste vyhrál i Bednaříkův memoriál. Jste odolnější?
Už se trochu projevují zkušenosti. Za seniory střílím devátý rok. Člověk částečně ví, jak ovlivnit hlavu a jak se připravit třeba na rozhodující terč. Ale pořád se musím zdokonalovat.

V čem?
Prohraju většinu rozstřelů. Takhle jsem ztratil stříbro na Evropě i na světě. Mám rezervy při rozstřelech, kdy jde do tuhého.

Jste zastánce sportovních psychologů?
Nikomu je nerozmlouvám, ale myslím si, že bych se psycholožce nesvěřil tak, jak by možná potřebovala. Ale třeba tuto metodu někdy vyzkouším. Nabídku jsem dostal, ale odmítl jsem. Pak jsem si říkal, jestli se mi sezona nevydaří, budu se tlouct do hlavy, že jsem mohl udělat víc. Ale poté jsem skončil třetí na mistrovství světa.

Dá se zapracovat ještě na něčem?
I když se to nemusí zdát, měl jsem malou rezervu i ve zbrani. Flintu mám už 15 let stejnou. Zařizujeme novou, ale do olympiády nechci nic měnit a zůstaneme u staré. Teprve po Londýně začnu testovat novou. U ní mám vyrobenou pažbu na míru, navíc si s pomocí čoků můžu ovlivňovat rozptyl broků.

Co pro střelce vůbec brokovnice znamená?
Samozřejmě k ní mám vztah. Těžko se s ní budu loučit, ale život jde dál. Vývoj člověk nezastaví. Samozřejmě si ji nechám doma. Trefil jsem s ní na mistrovství republiky maximální nástřel 125 terčů ze 125, což se někomu nemusí povést v celé kariéře. Ale vývoj jde dopředu, určitě neudělám krok zpět.

Asi není jednoduché se zbraněmi cestovat…
Máme naštěstí brokové zbraně, horší je to u kulových. Kluci, kteří střílí na vzdálenost tří set metrů, mají takové odstřelovačky. Třeba na letištích v Americe přístroje pípají o sto šest, protože zachytí zbytky střelného prachu. Nějaký se v kufru vždycky najde. Při přestupu se nám třeba stalo, že nám nestihli předělat zbraně do dalšího letadla, a pak jsme na tréninku neměli vlastní flinty.

Takže vás nikde nepovažovali za teroristu?
Mě naštěstí ne… Ale kluci před pár lety přestupovali někde v Thajsku. Vojáci je zatkli a mířili na ně samopaly. Rozebírali flinty, dívali se, jestli něco nepašují. To je asi nejhorší historka.

U střelců bývá největší umění správně načasovat formu, protože ta bývá ještě pomíjivější než u jiných sportovců. Jak ladíte vy?
Řeknu to na rovinu, záleží také hodně na penězích. S nimi nemáte tolik starostí jako třeba s hypotékou. Žijete ve větší pohodě. Ale u střelby je to zapeklité. Na jedné položce jste v pohodě a na druhou třeba nedokáže navnadit správnou atmosféru, vyhecovat se. Asi je potřeba se zdravě naštvat. Forma kolísá. Jde o to zastřílet nejlépe na olympiádě, a ne v prvním kole Českého poháru.

Co vůbec obnáší střelecký trénink?
Hned na prvním jarním soustředění vystřílíte asi patnáct set až dva tisíce nábojů. Alespoň si otlučete tvář a rameno. Je potřeba tento stav udržovat. Pak přichází na řadu závody, abyste se dostal do psychické pohody. Sezona začíná v dubnu. Tři dny po sobě máme trénink, ve čtvrtek volno, pak v pátek odjíždíme na víkendové závody a ještě absolvujeme trénink. Ke konci sezony už můžeme trénink omezit, protože máme nastříleno dost.

A co v zimě, když padá sníh?
Máme zimní přípravu, v níž jde hodně o postřeh. Ten cvičíte třeba při squashi, badmintonu, stolním tenise. Pracujeme s kondičním trenérem, někteří chodí na konzultace s psycholožkou. Je taky potřeba chodit do sauny, abyste měl imunitu.

Kolik vás stojí střelecký rok?
Jeden náboj stojí pět korun, stejnou sumu jeden terč. Na jeden střílíte dvakrát, takže to dělá patnáct korun. Ročně klidně 15 000 nábojů spotřebujete. Za rok utratíte kolem sta tisíc korun. Začátečníci samozřejmě neplatí vše.

Od března máte syna Daniela. Změnil váš pohled na sport?
Život se mi změnil každopádně. Už o víkendu nepolehávám v posteli do devíti. Možná jsem trpělivější než dřív. Dítě přináší radost, když vidím, jak dělá první krůčky. Říká: mama, tata. Každý den si hrajeme. Daniel je zdravé odreagování od střelby.

A až mu bude deset let, taky mu dáte do ruky flintu?
Ještě nevím. Zkusíme asi i jiné sporty. Začíná se u fotbalu a pak? Ať si vybere sám. Ale nechci, aby z něj byl profík v hraní počítačových her.

Bydlíte v Rajhradicích, mají vás místní za hvězdu?
Žiju tam 29 let. Naše vesnice má asi 1250 obyvatel. Lidi mě znají, ale to je vzájemné. Kluci v hospodě si vystřihli mou fotku z novin a zarámovali. Visím tam mezi poháry z kulečníku a ze šipek. Fandí mi, a když bylo mistrovství světa a vysílali finále v televizi, starosta to vyhlásil v obecním rozhlase. Fandila plná hospoda. Ale nechtěl bych vědět, co si říkali, když jsem čtyřikrát po sobě minul a klesl na páté místo. (smích)

Hecují vás taky?
Vrátím se třeba na patnáctém místě a už slyším: Cos tam dělal, to jsem mohl jet já. Ale jsem rád, že mi kluci drží palce.

Ve vaší disciplíně už získali zlato Petr Hrdlička i David Kostelecký. Proč je česká střelba tak na výsluní?
Asi je nastavený dobrý systém. Máme dobré tréninkové podmínky, kvalitní střelnice, solidní servis. Když v juniorech dosáhnete na medaili, je o vás lépe postaráno. Nás zaměstnává centrum sportu ministerstva, těm patří dík. Dostáváme peníze třeba i od města Brna, za což jezdíme na soustředění. Bez nich bychom se neobešli.

Stíháte ještě něco kromě střelby a rodiny?
Samozřejmě myslivost, která je spojená se střelbou a taky si rád zajdu na ryby. V Rajhradicích máme nový rybník. Udělali jsme tam rybářský spolek. U vody se dobře odreagujete. Jak se říká: tichý blázen.

A máte nějaký kolosální úlovek?
Na rybách jsem jako malý chytil velkého amura. Čím jsem starší, tím jsem horší. Rybníky už nejsou tak zarybněné.

Na olympiádě se setkávají tisíce sportovců. Už se těšíte na atmosféru?
Zatím si ji nedokážu dost dobře představit. Jedu tam hlavně střílet. Už jsme řešili, kdy na hry letět. Po příjezdu si asi dáme jeden den volna, pak neoficiální a oficiální trénink a půjdeme závodit. Když se potkám s někým známým, požádám ho o podpis. Třeba natrefím na Bolta, člověk se pak může pochlubit. Ale vzal bych podpis spíš pro kamarády. (smích)

Už máte s Davidem plán, že se sejdete v londýnském finále?
Jo a nejlepší by bylo na bedně jako na Evropě 2008, kdy jsem byl třetí a David druhý.

Máte třeba nalajnovaný ideální olympijský závod?
První den nastřílet 74, druhý 49 a finále by z toho mělo být… Říkám to pokaždé. Hlavní je se dostat do finále. Tam už platí: Děj se vůle boží. Ze šestého místa se může člověk dostat i na medaili. Když jste první, jde po vás pět lidí. Bavili jsme se s Davidem o tom, jak poprvé startoval na olympiádě a viděl, jak jsou slavní kluci bledí, když jdou střílet… Asi to zamává i se zkušenými lidmi. Jsem zvědavý, co to udělá se mnou.

Dá se někoho tipovat na medaili?
Na vrcholné akci může vyhrát třicet lidí. Když se podíváte, kolik lidí za posledních deset let zopakovalo prvenství na mistrovství světa, je jich málo. Nikdo nevyhraje čtyřikrát po sobě. Já nebudu favorit, ale překvapit můžu. Samozřejmě David (Kostelecký), Pellielo nebo Diamond budou pomýšlet na medaile.