Hamamatsu, tak na tohle město budeme všechny nejspíš vzpomínat. Porazily jsme tam mistryně světa z Itálie, bojovaly jsme o každý bod s Brazílií. I když jsme prohrály 2:3, byl to neskutečný zážitek. Docílily jsme toho, že se o nás už nemluví stylem: "kdo to je?" Spíše už takto: "na tenhle tým pozor". Postoupily jsme ze skupiny a splnily cíl, který jsme si daly. Se vztyčenou hlavou jsme se stěhovaly do dalšího japonského města.
Nagoya, to je úplný protiklad. Krásné město, ale bohužel ne pro nás. Hala, ve které jsme si od prvního dne připadaly mimo, se stala osudnou. Světla, ze kterých bolely oči, nejspíše odradila i diváky. Na zápasech bylo ticho a prázdno. Prohrály jsme všechny zápasy, některé velkým rozdílem a některé těsně. Na to se ovšem historie neptá. Prostě jsme neporazily ani jeden tým a bojovaly spíše se sebou než se soupeřem. Domů jsme letěly s neveselou náladou.
Konečný výsledek není ani úspěch, ale ani neúspěch. Podle některých zahraničních trenérů, jsme tým, který může něco dokázat. Když zůstaneme pohromadě. Příští rok nás čeká mistrovství Evropy, tak uvidíme, v jaké sestavě se sejdeme.
Chci poděkovat všem, kteří nám fandili a vstávali s námi pro Evropany v neuvěřitelný čas. Doufám, že všichni ve zdraví zvládli napjaté koncovky a užili si vítězství s Itálií. Může nás těšit, že právě Itálie kvůli tomu nepostoupila do semifinále. Snad se jednou dočkáme nějakého výsledku, na který budeme všichni hrdí.
Z Prahy zdraví Julie Jášová, česká volejbalová reprezentantka