Půl šesté ráno a budík zvoní jako o závod. Minulý týden jsme vstávali kvůli zvyku na časový posun brzy, takže se mi před cestou do Japonska budí dobře. Škoda, že netuším, co mě čeká.

Máme z Prahy odlétat dvacet minut po desáté, ovšem nastává zásadní problém, na tabuli svítí „zpoždění“. Nikomu to nevadí, protože na šampionátu slaví tři hráčky narozeniny. Jak je naším zvykem, sháníme dárky. Vrháme se do duty free shopu a nakupujeme nějaké kraviny, abychom to nesháněli v Japonsku.

Když se dostavíme na bránu, bliká na tabuli nápis: „Odlet 11:00“. Jelikož ještě v jedenáct není po letadle ani stopy, nervózníme. Na přestup ve Frankfurtu máme jen hodinu. Nakonec se letadlo objeví a začíná „Výlet do Japonska“.

Do vzduchu se dostáváme kolem dvanácté, to už se dohadujeme, jestli stihneme vystřídat letadla. Někdo dokonce na druhé letence do Tokia totiž nemá ani číslo sedadla.Vtipkujeme, kdo půjde pešky, kdo poletí v zavazadlovém prostoru, a kdo dostane místo economy třídy bussines, podle některých takzvanou „buzny class“.

Po přistání ve Frankfurtu se smíchem hledáme místo, odkud letí spoj do Tokia. Čeká na nás ovšem zavřené letadlo. Letušky oznamují, že pro dvacet lidí místo není, ať zkusíme jiný let. Pár jedinců se snaží přesvědčit personál, že máme letenky a tudíž i svá místa v letadle. Kufry na podlaze ale znamenají, že dvoupatrovým airbusem nepoletíme.

Poslušně se přesunujeme na informace a vidíme nekonečné fronty cestujících, kteří zřejmě mají stejný problém. Protáčí se nám panenky. Naštěstí s námi cestuje náš přidrzlý doktor. Není mu trapné řadu předběhnout. Díky tomu v zástupu naštvaných lidí netvrdneme půl dne. Samozřejmě všechny lety s dvacítkou volných míst odletěly a verdikt je jasný – zůstáváme ve Frankfurtu. Humor nás přechází. Po odečtení dalšího dne nám zbývají už jen tři dny k tomu, abychom se v Japonsku naučili trefovat do míče. Nedá se nic dělat, přenocujeme a čekáme na další pokus o odlet.

Z Frankfurtu zdraví Julie Jášová, česká volejbalová reprezentantka.