Kaňkovský je druhý nejstarší z cyklistického rodu. Starší bratr Jiří i mladší Josef a Alois se všichni cyklistice věnovali, pouze sestra Hana nejezdila. „Začali jsme s Jurou jako děcka v deseti letech, jezdili jsme silnici a cyklokros," povídá osmačtyřicetiletý rodák z Olomouce.

Kaňkovský se stal dvojnásobným mistrem republiky v silničním závodu družstev na sto kilometrů, na olympijské hry do Soulu v roce 1988 jel jako náhradník, objížděl mezinárodní etapové závody. Když opustil brněnskou Duklu, zamířil do Slušovic a na rok si dal pauzu od závodění.

Pak si jej všimli v plzeňském klubu, odkud putoval na horská kola. „Měli jsme mančaft, se kterým jsme objížděli i Světové poháry, mistrovství světa," popisuje Kaňkovský, který na Světovém poháru v Belgii skončil jedenáctý ze tří tisíc kvalifikantů.

Vydržel do třiceti, potom cyklistiku opustil. Po letech se vrátil jako mechanik v klubu bratra Jiřího, kam jej následovaly jeho dcery. „Když byly holky malé, kupoval jsem jim těžká a škaredá kola, aby nechtěly jezdit, protože jde o šílenou dřinu. Sára hrála tenis, ale v deseti obě přišly na kondiční trénink k bratrovi Jurovi, Sára zahodila rakety a řekly, že chtějí jezdit na kole," krčí rameny.

Následovaly jej do brněnské Dukly, která hledala mechanika a oslovila Kaňkovského před čtyřmi lety. „Dukla Brno je pro ně ideální, Sára má větší dispozice k sprintu. Byl bych raději, kdyby kolo nedělaly, jenže když mu obětovaly tolik času, snad to někam dotáhnou," přeje si Kaňkovský, který s mladými závodnicemi zažívá i nepříjemné chvíle. „Ema mi asi dvakrát tvrdě spadla, je však tvrďák, Sáru jednou dokonce vezl vrtulník. Z toho mám hodně špatný pocit," přiznává.

Nervy má i při jízdách českých reprezentantů, s nimiž objíždí celý svět. „Únava k tomu patří, ale v mančaftu máme pohodu. Dráha se mi líbí, žiju jí, atmosféra velkých závodů je skvělá," dodává Kaňkovský.