Z Brna se vydala do Prahy, z vln Brněnské přehrady na Vltavu. A odtud do Londýna, kde před měsícem vstoupila mezi sportovní legendy. Skifařka Miroslava Knapková si z kanálu Eaton Dorney přivezla olympijské zlato a rovnýma nohama skočila do kolotoče povinností olympijské vítězky.

Jednatřicetileté veslařce třásl pravicí na Pražském hradě prezident republiky a taky sbírá desítky gratulací v rodném Brně. Dokonce přiznala, že si tam jako studentka přivydělávala pouličním prodejem deníku Rovnost. „Sháněla jsem brigádu. Asi to bylo na inzerát. Ani nevím, kolik noviny tehdy stály. Pětikačku?" směje se Knapková.

Měla jste jako kamelot úspěch?

Ani nevím. Myslím, že se mně noviny příliš dobře neprodávaly.

Teď by se k vám zákazníci jako k olympijské vítězce jen hrnuli.

Možná by se prodej vylepšil.

Zvedla se kolem vás po olympiádě velká mediální vlna. Kolik rozhovorů jste už dala?

Hodně. Vůbec nevím. Byla jsme hned po návratu z olympiády na dovolené. Stihla jsem návštěvu prezidenta, primátora, besedu s dětmi, navštívila jsem festival v Plzni, který se mi hodně líbil. Tam nás bylo ze sportovců víc. Do toho přibyly ještě nějaké rodinné oslavy. Akcí absolvuju hodně.

Do kdy tento kolotoč potrvá?

Těžko říct. Hádám, že do tří měsíců je klid. Začnu brzy zase trénovat. Nejsem celebrita, která obchází večírky. Jasně, nějaká společenská akce se někdy namane, ale hlavně jsem vrcholová sportovkyně a vrátím se na vodu.

Užila jste si bouřlivé oslavy?

Záleží, co si pod tím člověk představuje. Přišlo víc gratulantů, ale nebyly zase tak bouřlivé jako jiné oslavy. K alkoholu se skoro ani nedostanu, protože se se mnou chtějí všichni fotit, bavit, gratulovat.

Seděla jste od olympijského závodu už v lodi?

Ne. Ani jednou. Doktoři mi to nedoporučili. Bude lepší, když čtyři až šest týdnů nebudu vůbec veslovat, abych si neobnovila zranění a tělo se uklidnilo.

Zranění mezižeberního svalu, se kterým jste jela všechny olympijské jízdy, rozpoutalo diskuzi o vylepšení vaší techniky. Je to pravda?

Příliš ne. Mezi jízdou z Pekingu a z Londýna nejsou veliké rozdíly. Laik to nepozná vůbec.

Ale zranění vám přineslo štěstí.

To jo. Teď si ze mě kamarádi dělají srandu, že se mám zranit před každým závodem.

Snila jste jako malá o olympijském zlatu?

Je to sen každého sportovce, ale neměla jsme tak vysoký cíl. Dělala jsme atletiku a konkurenci měla obrovskou. Ani náhodou jsme nebyla nejlepší v republice. Medaile z olympiády bych nevozila.

Teď máte jako skifařka zlato, za které dostanete odměnu jeden a půl milionu korun. Co s penězi uděláte.

Peníze nejspíš pečlivě uložím. Jednou totiž chci mít svůj vlastní dům, takže na něj začnu šetřit.

Pocházíte z Brna, ale žijete v Praze. Kde bude dům stát?

To nevím. Táta říkal, že když bude v Brně, pomůže mi ho postavit.

Kdybyste se rozhodla pro Prahu, tak vám nepomůže?

No, asi ne. (směje se)

Cítíte jako Brňanka nevraživost Pražanů?

Pražáci velké problémy nemají, ale Brňáci nevraživost cítí. Oni vědí, že je Brňáci nemají v lásce, ale neřeší to. Jsou to předsudky z minulosti.

Dělají si vaši přátelé v Praze legraci z vašeho brněnského přízvuku?

Nemám ho už tak silný. Dělali si srandu z brněnských slov. Které používám. Chytla jsem naopak přízvuk z Prahy. Když jsem přijela zpět do Brna, smáli se mi tady, že zpívám. Chvilku jsme nepatřila tam ani tam. Někdy taky v Praze záměrně nepoužívám brněnská slova, abych nemusela vysvětlovat, co znamenají.

Která například?

Myslela jsme si, že už jsem vyčerpala a vysvětlila všechna slova, ale nedávno zase cosi neznali. Neznali třeba slovo zaštěrchat (třepe s lahví minerálky). Říkají tomu zakloktat. První rok v Praze jsem na kolejích bydlela s holkama z Brna a sbíraly jsme slova, která Pražáci neznají.

V Praze se připravujete. V čem tkví kouzlo vaše úspěchu?

Trenér nemá rád v tréninku stereotyp. Zkoušíme pořád nové věci a trénink je efektivní. Třeba i kvůli tomu. Teď trenér přemýšlí, že bych měla zkusit jako doplněk i nějaký zimní sport.

Který?

Chce mě dát k biatlonistům, ale to je nereálné.

Máte nějaké zkušenosti se střelbou?

Jednou jsem byla na Matějské pouti a sama jsme si vystřelila růži. Trenér mi ji zkoušel vystřelit sám, ale moc to nevypadalo. Vzala jsem si zbylé náboje a napoprvé jsme ji trefila. (směje se)

Takže od veslování relaxujete u střelby?

To ne. Relaxuju jako každý jiný. Někdy kino, někdy divadlo. Moc dopředu neplánuju, takže se rozhoduju spontánně. Byla jsem pozvaná třeba na premiéru Váni, ale jela jsme do Brna, takže jsme film o žokeji neviděla. Četla jsem taky nedávno nějaké knihy, naposledy Motýlka, který byl i zfilmovaný. Je to docela tlustá knížka. A potom jsme vzala do ruky knížku Jeden den. To mám ještě rozečtené, takže se k ní vrátím.