Na které dveře klepete nejdřív, když vám chybějí peníze v rozpočtu?

Volám generálnímu sponzorovi. Ten se mi směje a říká, že mám jasně dané mantinely. Máme velké štěstí, že firma Mmcité fandí naší koncepci s mladými hráči. Ale není to tak, že když mi chybí milion, poskytnou mi ho. Jedná se o dílčí výpomoci nad rámec smlouvy. Teď mám ale v rozpočtu obrovskou neznámou v políčku hazard.

Kvůli záměru vymýtit jej novou vyhláškou z města?

Loni na vrcholový sport peníze byly, letos ne. Podle mě z důvodu nešťastného plošného zákazu heren v Brně. Strhl se hon na „čarodějnici" Terezu Maxovou, která v dopise prosila, ať se herny neruší, protože sponzorské peníze z nich jsou potřeba. S jejím názorem souhlasím. Zakázat celoplošně herny není žádné řešení.

A jaké je správné?

Začnou vznikat černé herny, nebo gambleři peníze prohrají v internetových sázkových kancelářích. Závislí budou pořád. Jestliže se povede kompromis, že herny budou existovat v omezeném množství, i pro město to bude lepší. Bude mít peníze nejen pro sport, ale i pro další aktivity.

Myslíte, že vedení města promýšlelo před vydáním zákazu, zda bude mít peníze na sport?

Nevím. Na odboru školství je dobře udělaná metodika podpory mládeže i vrcholového sportu, ale v porovnání s kulturou máme peněz málo. Vidím v tom právě malý důraz na hazard. Přitom sport je přece podobný jako kultura. Na herce chodí lidé stejně jako na hokejisty. Do hlav politiků nevidím, ale nevím, zda je u všech zastupitelů dlouhodobá podpora sportu zakotvená.

Vyvíjejí brněnské sportovní kluby nějakou společnou aktivitu za zachování heren?

Existuje Unie sportovních klubů, kam už patříme i my. Poslali jsme dopis primátorovi, kde jsme vše vysvětlili. Vím, že sport podporuje. V problémových lokalitách město potřebuje hazard omezit, ale je potřeba ho mít i nějak pod kontrolou. Plošný zákaz kontrolu nezajistí.

Čím jste argumentovali?

Vrcholový sport láká i malé děti. Když se o nás píše v novinách, hned se hlásí víc dětí do přípravek. Pokud chce město podporovat mládež, vyplatí se mu dotovat i vrcholový sport. Dávat peníze jen do mládeže není smysluplné. Takovou situaci jsme už zažili. Neměli jsme mužský oddíl, hráči odcházeli a basketbal upadal do zapomnění. Juniory jsme měli a máme na vrcholové úrovni, ale nebyli vidět. Nehlásil se nám nikdo nový. Teď jsme se dostali do nejvyšší soutěže a mládeži to pomůže.

Lze v basketbale zaplnit mezery v rozpočtu i prodejem hráčů?

Lze, ale není to zásadní příjmová částka. Loni nám odešel Prokop Slanina, prodali jsme ho velmi slušně. Šel do dobrého klubu, kde si berou jednoho nebo dva cizince ročně a věnují se jim. Je to borec, který se prosadí. Hráči nám vydělávají jinak. Když jsou v reprezentaci, dostáváme bonifikace z ministerstva, stejně jako když hrají nejvyšší soutěž. Prodej je třešnička na dortu. Navíc jsou levnější, protože cizinci musíte ještě zajistit bydlení.

Jaký je v současné době potenciál sponzorování sportu ze strany soukromých podniků?

Špatný. Je krize, i když jiná než v letech 2008 nebo 2009. Peníze se sbírají po malých částkách, záleží na osobních vazbách. Z poloviny má náš rozpočet být naplněný z veřejných zdrojů a druhou polovinou ze soukromých peněz. Shánějí se líp, když firmy vědí, že město se o daný klub zajímá.

Přišel některý podnik sám od sebe s tím, že chce klub podporovat?

Náš generální sponzor. Je to ale naprostá výjimka. Slyšel o mně a chtěl spolupracovat na bázi sportovní agentury. Zajímalo ho investovat do sportovního byznysu. Odvětil jsem, že bude lepší, když vstoupí přímo do klubu a účastní se rozhodování jako spolumajitel. Klub zachránil před krachem.

Basketbal v Brně v krátké době už dvakrát zanikl. Musel jste předkládat nějaké záruky, že se tak nestane znovu?

Ani jsem je dávat nemusel. Předložil jsem účetnictví a rozpočet. Je to o velké důvěře k mé osobě, jsem za ni moc rád. Zklamat ji nemůžu, protože už by to bylo potřetí v krátké době, co by v Brně skončil basketbal. To už by se pak nemusel podařit nastartovat.

Důvěřuje vám i veřejnost a basketbaloví fanoušci?

Od roku 2009 jsme to nezabalili, připravovali jsme pořád mládež od přípravek až po juniory. Jak hráči dospívali, začali jsme pracovat i s muži, kteří nakonec postoupili do nejvyšší soutěže. Klub je postavený na pevných základech, máme podporu od rodičů. Trénoval jsem děti, vozil je na zápasy. Mohl jsem jít dělat něco jiného, ale chtěl jsem basketbal dostat zpátky na vrchol. Smutné je, že lidé, kteří na mě plivali, mi teď pochlebují. Ale podporu cítím obrovskou.

Dostala se k vám i nějaká pochvalná reakce z jiných klubů?

Jsou dva typy. Ty, které mají jen muže a mládež nedělají, tak nás neberou, protože vědí, že peníze nemáme. Ty, které pracují i s mládeží, se nás bojí. Jsme pro ně konkurence. Hrajeme nejvyšší soutěž a naši borci už jen tak snadno odcházet nebudou. Ale potěšila mě slova od pana Ježdíka z Nymburka (dlouholetý trenér a funkcionář pozn. red.), který vyjádřil velký respekt k práci, kterou jsme za poslední roky udělali.