Hráče Sokola Veselý Jehnice přibila na dno před necelými dvěma roky rakovina varlete a následná chemoterapie, ze které se nakonec vlastními silami a odhodláním vyhrabal olympijskou kvalifikací a měsíčním dramatickým čekáním v pozici náhradníka až do sportovního „nebe". Šestadvacetiletý hráč se v pátek dověděl, že jako poslední čtyřicátý pojede na letošní hry do Londýna.

Jak se k vám dostala informace, že vás druhá olympiáda nemine?

Na klubovém mistrovství Evropy, kde nás s Jehnicemi čekal zápas o semifinále. Najednou jsem ucítil ohromnou úlevu a radost. S Láďou (předseda brněnského klubu pozn. red.) jsme se objali, ukápla i nějaká ta slza. Když jsme radostně pobíhali, lidi okolo se ptali, jestli se mi narodilo dítě.

Dalo se v takové situaci soustředit na zápas, který vás za pár minut čekal?

Měl jsem myšlenky trochu jinde. Svoje řemeslo ale umím, i když na něj nemyslím.

Jak jste prožíval čekání na definitivní podobu olympijských účastníků?

Věděl jsem, že výsledky přijdou v pátek, takže jsem ten den nemohl dospat. Od čtyř ráno jsem byl vzhůru, díval se na internet, čekání bylo nepříjemné. V hale jsem byl domluvený s jedním klukem, že když mi ponese pivo, je to dobrý, když vodu, tak špatný. Nakonec mi nenesl nic, ale bylo na něm vidět, že má radost. Už jsem tušil, že se mi splnil sen. Nakonec jsme si i s týmem Jehnic zajistili bronzovou medaili, takže šlo o šťastný den, na který budu dlouho vzpomínat.

Před rokem a půl vám objevili rakovinu varlete, chodil jste na chemoterapie. Dokázal jste si tehdy vůbec představit, že olympiáda vyjde?

Když jsem onemocněl a ležel v nemocnici, dal jsem si za cíl, že se vyléčím a vyhraju republikové mistrovství, což se podařilo. Další byla úspěšná kvalifikace. Vím, jaké období tomu předcházelo, o to víc si toho vážím a užívám.

Cítíte, že vás boj s nemocí nějak posílil?

Po mnoha stránkách. Poznáte opravdové přátele, kde máte svoje dno a na co ještě máte. Šlo o náročné období, těžkou zkoušku, ale výsledek je zkušenost, která mi může pomoct.

Do olympiády zbývají necelé dva měsíce. Polovinu toho strávíte doma tréninkem pod dohledem bývalého hráče světové desítky Dickyho Palyamy. Jak obtížně bylo domluvit se s bývalým elitním badmintonistou?

Plánoval jsem to už půl roku zpátky, nešlo o nic lehkého. Musel jsem pro něj sehnat byt, peníze, což je v řádech více než sta tisíc korun. Považuji za úspěch, že trenér takového kalibru přijel do České republiky. Určitě patří mezi nejlepších dvacet koučů na světě. I když říkal, že s tréninkem začneme pomalu, měl jsem hned po prvním dnu svalovou horečku (namožení po extrémně náročném tréninku pozn. red.).

Když jste si naposledy dovedl zahraničního kouče, den na to vám objevili rakovinu. Vzpomněl jste si na to?

Až dnes (v úterý – pozn. red.). Ještě že tak, protože jinak bych byl strašně nervózní. (smích) Máme za sebou dva dny, tak na druhý pokus to už snad vyjde.

Za úspěšnou kvalifikaci jste se plánoval odměnit novými hodinkami. Ty poslední jste si koupil před čtyřmi lety za Peking. Už je máte vybrané?

Měl jsem na ně našetřeno, ale velkou část dostane právě Dicky za trénování. Plánuji oslovit firmy, zda by nechtěly mě touto formou sponzorovat.

Olympijským Londýnem se uzavře také dvouletý sběr záběrů k vašemu filmu Cesta snu, jehož premiéru plánujete na podzim.

Bude dramatický se správným happy endem. Hlavně chci, aby motivoval lidi, kteří jsou na tom špatně nebo se jim zrovna nedaří.

Udělal jste kvalifikaci schválně tak dramatickou, aby to byl správný trhák?

Teď bych mohl dělat frajera a říct, že jsem to měl spočítané. (smích) Ale tak to samozřejmě nebylo. Zažíval jsem šílené nervy a jsem rád, že to dopadlo tak dobře.

Co ještě příběh vygradovat olympijskou medailí?

To by bylo až moc americké. Šlo by o pěkný závěr, který by ještě víc umocnil, že se dá vrátit zpátky do normálního života. Se vší pokorou ale musím říct, že jsem rád tak, jak to je.