Dva a půl roku kamarádi, další rok a půl také rivalové, kteří jeden druhého bedlivě sledují. Olympijská kvalifikace je pro české badmintonisty neúprosná: v mužské dvouhře se na hry do Londýna podívá maximálně jeden hráč. Aktuálně nejlepší český badmintonista Petr Koukal ze Sokola Veselý Jehnice, který je na světovém žebříčku na sedmdesátém místě, se tak musí při snaze o druhou účast pod pěti kruhy ohlížet i bedlivě za sebe.

Minulý týden jste se vrátil z čínského soustředění. Co bylo jeho náplní?
Devět dní herního soustředění s šesti Evropany a čtyřmi místními hráči. Je potřeba se takto připravovat, protože s Asiaty se často setkávám na turnajích. Navíc hala byla ve výšce dva tisíce metrů nad mořem. Dosud nikdy jsem tak vysoko netrénoval.

V čem to bylo jiné?
Poznal jsem změnu při dýchání, ale nejvíce na míčích, které lítaly rychleji. Člověk je také daleko víc unavený při běžných cvičeních.

Cítil jste po soustředění v Číně nějaké zlepšení?
Ve výborném prostředí a za takových podmínek se za devět dní natrénuje víc než za tři týdny v Čechách nebo čtrnáct dní v Evropě. Na druhou stranu jsem se cítil velice unavený.

Projevila se vyčerpanost v následujícím turnaji na Maledivách, který na přípravu bezprostředně navazoval?
Ano. Měl jsem těžký los a neodehrál jsem postupem do třetího kola zdaleka, na co jsem měl. Ale počítal jsem s tím. Nesmím od sebe tolik očekávat, když předchozí týden trénuji naplno.

Maledivy jsou známé spíše jako turistické místo než cíl badmintonistů bojujících o olympiádu…
Je to lepší, než kdybych jel bojovat třeba na východ Ruska do Vladivostoku. Na ostrovech jsem si konečně dopřál i několikadenní dovolenou.

Čím to, že se letos klání na Maledivách zúčastnil dvojnásobek hráčů?
Turnaj byl dokonce tak nabitý jako většina v Evropě, což je co říct. Je to neskutečné, jak olympijská kvalifikace motivuje spoustu hráčů, aby jezdili i do těchto míst. V Evropě se body získávají nejhůř, takže badmintonisté jezdí na turnaje po celém světě. Na druhou stranu já za sebe říkám, že nebudu lítat do Keni nebo Ugandy a doufat, že tam budu ve finále a posbírám nějaké body. Byl jsem třicátý na světě a cítím, že se dostávám zpátky do formy. Proto se chci do Londýna dostat stylem, že budu porážet klidně i dobré hráče. Ne tím, že objedu drahé turnaje na druhé půlce zeměkoule, kam nikdo nepřijde.

Když by vám ale chyběly body, asi byste nepohrdl i vzdáleným turnajem…
Je to možné. Věřím, že k tomu scénáři nebudu muset přistoupit. Chci uhrávat výsledky na silně obsazených turnajích.

V mužské dvouhře se na olympiádu podívá maximálně jeden český hráč. Čeho se víc bojíte: zda se vůbec dostanete do Londýna nebo že vám v žebříčku přeskočí nějaký domácí konkurent?
Je to jedno a to samé. Jsem přesvědčený, že z České republiky určitě někdo pojede. Spíš se proto dívám za sebe, jak se komu daří. Reálně mě může ohrozit pouze Honza Fröhlich, který se ale zatím pohybuje až ve druhé stovce. On upřednostňuje cestu účastí na slabších a menších turnajích. Je to také možnost, ale velice únavná, především kvůli náročnému cestování.

Motivuje vás, když vám někdo šlape na paty?
Bylo by samozřejmě pohodlnější, kdyby nehrál, ale když už začal, je to pro mě taky dobře. Vím, že musím makat a snažit se, když mi šlape na paty.

Jaké jsou mezi vámi vztahy? Na zahraničních turnajích jste krajané, ale na kurtu hrajete oba o jedno místo…
Rivalové jsme byli spíš při minulé kvalifikaci do Pekingu, už jsme si to vybrali. Není jednoduché být nejlepší přátelé, když vám jde oběma o to stejné, ale na druhou stranu vždy jsme mezi sebou měli profesionální vztah a uznávali jsme se. Když jsme spolu na turnaji a hraje lépe než já nebo má lepší los, trochu mu závidím. Stejné je to i z jeho strany. Rozhodně ale třeba neradíme soupeřům, jak na sebe hrát. (úsměv)

Máte za sebou chemoterapii po rakovině varlete. Cítíte se půl roku po léčbě už v maximální kondici?
Tělo není ještě úplně ve formě, ale stoupám nahoru velice rychle. Regenerace na Maledivách mi také pomohla.