Spolupracoval na ní s autorem a vydavatelem Lubošem Brabcem přibližně půl roku. „Nápad vznikl z Lubošovy hlavy. Vždycky přijel z Prahy, sedli jsme si u kafe. Vykládal jsem a on to zpracoval," usmívá se čtyřiačtyřicetiletý atlet Moravské Slavie Brno.

Jak jste si tvorbu knihy užíval?

Bylo to vzpomínání, jako když si sednou důchodci. (úsměv) Člověk si rád zavzpomíná, oživí si to.

Měl jste hodně připomínek ke konečné verzi?

Měl jsem jich úplně minimum, protože Luboš byl věrný tomu, co jsem mu říkal, akorát to upravoval mluvnicky. Styl, který píše, je blízký tomu, co bych třeba chtěl psát já.

Proč jste to nezkusil sám?

Bylo by to syrovější, nedokázal bych text takhle dát dohromady. Luboš je novinář, má zkušenosti s psaním a je pro mě vydavatel i nakladatel, takže jde z velké části o jeho dílo.

Jaký je pocit dostat do ruky knihu o svém životě?

Je to můj život, takže pro mě normální záležitost, čtu něco, co znám. Ale doufám, že pro některé lidi kniha zajímavá bude, hlavně pro běžce.

Máte už nějaké ohlasy?

Už čtyři pět měsíců vedeme propagaci na facebooku a zájem vypadá nad očekávání. Doufám, že se knížce bude dařit.

Co všechno se lidé dočtou?

Je to takový běžecký životopis od úplných začátků před dvaatřiceti lety, tedy strašně dávno, přes dobu socialismu, kdy jsem dělal atletiku, až po ultramaraton, který možná zaujme nejvíc lidí, protože jde o současnost.

Může kniha i některé běžce inspirovat k ultramaratonům?

Nezamýšlel jsem knihu jako příručku. V mém případě by to lidé mohli také odnést zdravotně. (úsměv) Musí se brát jako můj příběh.

Očima autora:
„Spolupráce s Danem byla výborná. Hodně toho zažil, má výbornou paměť, zná i detaily závodů staré pětadvacet let. Umí dobře vyprávět, má smysl pro humor a na svou kariéru se dívá s nadhledem. Není to člověk zahleděný sám do sebe. Jeho příběh je zajímavý a málokdo ho zná. I běžci vědí, že běžel Spartathlon či Badwater, ale třeba vůbec nevědí, že zvládl deset kilometrů pod třicet minut a půlmaraton za hodinu a čtyři minuty, což už u nás nedá skoro nikdo. Kniha popisuje jeho život, od vrcholové kariéry, která začala v devadesátých letech, přes téměř vyhoření, kdy ho běhání přestalo bavit, a pak se po letech vrátil k ultramaratonu, kdy jeho začátky byly strašně těžké. První čtyři závody skončil v bezvědomí, na kapačce. Šlo mi o to, jeho příběh odvyprávět, a myslím, že lidi může zajímat.
Luboš Brabec, autor a vydavatel knihy Můj dlouhý běh

Najdou se pořád lidé, kteří vaši zálibu považují za bláznovství?

No jasně, ale to mi v podstatě lichotí. (směje se) Dneska je i díky internetovým médiím běh i ultramaraton čím dál populárnější, lidem už připadá trošku normálnější než před deseti roky, už o tom slyšeli. Samozřejmě se najdou tací, kteří začnou říkat, že to je úplná blbost, nesmysl. Všem říkám, že je snazší zaběhnout špičkový výkon v ultramaratonu než na deset kilometrů.

Co vůbec říkáte na běžecký boom poslední doby?

Je to skvělé. Už se táhne deset patnáct let a samozřejmě se mi to líbí. Je daleko lepší běhat na závodech, kde je dvě stě lidí než deset.

Minulý týden jste vyhrál počtvrté závod na sto kilometrů v nizozemském Winschotenu. Co pro vás triumf znamená?

Udělalo mi to obrovskou radost, počtvrté tam historicky ještě nikdo nezvítězil. Bylo pěkné, že i místní ze mě byli nadšení a rádi mě vidí.

Na konci listopadu vás čeká mistrovství světa na sto kilometrů v katarském Dauhá. Jaké máte ambice?

Můj nejlepší výkon byl jedenácté místo, jednou dvanáctý, letos bych byl spokojený i do dvacáté příčky, ale uvidíme.

Sto kilometrů vám momentálně sedí?

Je to hlavní disciplína, kterou si ještě troufám dělat, protože vyžaduje určitou rychlost. Dokud ještě nějakou mám, snažím se právě na stovce běhat co nejvíc, ale samozřejmě se nevyhýbám těm delším závodům.

Rychlost na sto kilometrů si nejspíš laik nepředstaví.

Je to čtyřminutové tempo na kilometr, to je docela rychlé. (úsměv)

Jsou pro vás medaile hnací motor?

Samozřejmě. Pro mě by umístění kolem desátého místa bylo skvělé, ale podmínky tam nebudou ideální. Tady v listopadu bude nula stupňů a tam pětadvacet, což je docela problém. Ale uskuteční se tam i mistrovství světa veteránů, a pokud se stanu aspoň mistrem světa v nich, bude to příjemné.

Mění se s přibývajícími roky váš trénink?

Ani ne, záleží na cílech, zda chci být někde na čele, nebo mi stačí doběhnout. Mé cíle jsou pořád ultramaraton, stovka, v tréninku se nedá příliš mnoho ubírat.

Stále běháte denně?

Běhám každý den, občas maraton, výjimečně se stane, že ne. Tak deset dní v roce neběhám. (smích)

Kolik je minimum?

Tento týden mám zrovna odpočinek, každý den jsem běhal zhruba patnáct šestnáct kilometrů odpočinkově.

Chce se vám každý den trénovat?

Když mám třetí čtvrtý den těžkého tréninku, tělo protestuje, odmítá něco dělat. Pak záleží na motivaci výkonu, co chci dosáhnout.

Pořád vás běhání baví?

Jestliže člověk běhá ultramaraton, musí ho běhání bavit, jinak to těžko může dělat.

Jakou máte před sebou výzvu?

Pořád jich je hodně, i když nějak neplánuju. V příštím roce zvažuju Spartathlon a Comrades v Jižní Africe. To je devadesát kilometrů a jde o jeden z nejstarších závodů na světě, špičkově obsazovaný, kde startuje dvacet tisíc lidí.