Dokážete si představit, jak vám bude na pódiu při posledním startu?

Přemýšlela jsem o tom a už úplně necítím zodpovědnost a povinnost reprezentovat Českou republiku. Grand Prix už beru jako svoji rozlučku, taková čtyři exhibiční vystoupení. Samozřejmě až předstoupím před diváky, tak chytnu závodnický drajv.

Ukápne slza?

(Úsměv) Asi jo. Přeci jen dělám gymnastiku od šesti let, už je to dlouhá doba. Na jednu stranu se mi nechce končit, na druhou vím, že už mi to naznačilo i tělo.

Co vám bylo?

Problémy jsem měla hlavně v této sezoně. Nešlo o akutní zranění, spíš už je tělo za ta léta přetížené a dávalo mi to najevo. U mě to byl nejdřív zánět achilovky, pak mi ustřelila záda. Následně mě začala bolet noha a po měsíci a půl doktoři přišli na to, že mám únavovou zlomeninu a natržený vaz. Z jednoho jsem se dostala a přišel hned další problém.

Končíte ve čtyřiadvaceti letech. Je to v moderní gymnastice běžné?

Nechci, aby to vyznělo blbě, ale už přesluhuji. U nás v takovém věku už dlouho nikdo nezávodil. Mezi světovými závodnicemi je snad jen jedna Španělka, která je starší než já. Výjimky existují, ale většinou se končí po dvacítce.

Přemlouvají vás trenérky a kolegyně, abyste ještě vydržela?

Ještě jsme o tom úplně nemluvili. Uvidíme po Grand Prix, kdyby po ní vyloženě potřebovali, abych ještě reprezentovala, tak to zvážím. Už jsem však v hlavě nastavená tak, že Grand Prix pro mě znamená poslední závod. Už chci udělat krok jinam. Mít víc času na rodinu, školu a další věci.

Vítá rodina váš konec sportovní kariéry?

Mamka mi říká, že spolu konečně pojedeme někam na dovolenou. (smích) V minulosti se dost věcí podřizovalo mě. Třeba se posouvaly různé oslavy, až se slavily třeba tři narozeniny dohromady. Rodina se těší, že na ni budu mít víc času.

Na co jste v kariéře nejvíc pyšná?

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem měla asi v šestnácti letech období, kdy jsem byla na gymnastiku hrozně naštvaná. Myslela jsem si, že mi všichni křivdí a hlavně rozhodčí nerozhodují tak, jak by měli. Jsem strašně ráda, že mě máma podržela a dokopala mě k tomu, ať pokračuji. Díky tomu jsem dosáhla nějakých výsledků. I když jsem se na letošní olympiádu nedostala, vážím si toho, že jsem se probojovala na druhou kvalifikaci.

Proč vám účast v Riu de Janeiro nakonec unikla?

V den odletu jsem se probudila nemocná a to mi vzalo fyzické a psychické síly. Hlavně však byl v Brazílii problém s hudbou. Při závodě hrála s ozvěnou a to mi dělalo velký problém. Jsem typ závodnice, co se nechá hudbou unášet a tam jsem se v sestavě úplně ztrácela. Chvíli jsem byla napřed a chvíli zase pozadu.

Za co jste gymnastice vděčná?

Toho je strašně moc. Asi mě hlavně naučila režimu a překonávat sama sebe. Naučila mě organizovat si čas. Jsem ráda, že jsem u ní tak dlouho vydržela.

Vybrala byste si ji znovu?

Rozmýšlela bych se, ale asi jo. Nejvíc mě vždy mrzelo, že bere hrozně moc času. Je to o tom, strávit hodiny v tělocvičně. Když začali kamarádi chodit ven na různé akce a já nemohla, bylo to k vzteku. Nemohla jsem moc jezdit ani na rodinné dovolené. Teď mám však dost času to dohnat.