Na co sáhne, to se mu prostě daří. Manažer Jiří Hamza sedmnáct let řídil brněnský basketbalový klub Imos, se kterým získal čtrnáct titulů a vyhrál Evropskou ligu, stál také u úspěchů ženské basketbalové reprezentace. Před víc než třemi lety se naplno vrátil ke své původní sportovní profesi biatlonu, v jehož letní odnoži se dokonce stal mistrem Československa.

Jako generální manažer Českého svazu biatlonu má obrovský podíl na pořádání loňského mistrovství světa v Novém Městě na Moravě a pěti olympijských medailích, které čeští biatlonisté přivezli z her v Soči. „Je to bláznivý příběh," usmívá se třiačtyřicetiletý Hamza.

Překvapilo vás pět medailí?

Věřil jsem, že dvě, maximálně tři jsme schopní získat, ale pět je neuvěřitelné číslo. Je potřeba poděkovat v první řadě sportovcům a trenérům, že to tak zvládli. Teď hlavně musíme všichni přijmout takový úspěch s pokorou, protože zabil už i jiné sporty. Nechceme, aby se biatlon zařadil mezi ně.

Kterou biatlonovou medaili jste nejméně čekal?

Hrozně jsem přál Jarouškovi (Soukup pozn. red.), aby získal medaili, ale čekal jsem ji nejmíň. Gabča s Ondrou (Soukalová a Moravec pozn. red.) přece jenom patřili do okruhu kandidátů a do smíšené štafety se vkládaly velké naděje. První medaile Jardy Soukupa odšpuntovala napnutou atmosféru, protože tlak na nás byl samozřejmě velký. Strašně pomohlo, že jsme ji získali hned na začátku, pak se všem dýchalo líp.

Co leží za takovým úspěchem?

Náš tým táhne za jeden provaz, závoďáci jsou úžasní a my bafuňáři se jim do toho snažíme zasahovat co nejmíň. Všechno kolem trenérů Ondry Rybáře a Jindry Šikoly funguje. Teď si potřebujeme úspěch užít a pak to celé s pokorou nějak zvládnout, aby biatlon správně přetavil to, v co nikdo nevěřil. Že může být nejpopulárnější zimní sport v Česku.

Jak to přetavíte?

Nesmíme zaspat a udělat vše, abychom uspokojili malé děti. Sice jich dnes stojí všude houfy, ale musíme jim nakoupit materiál, aby se biatlon mohl dál rozvíjet.

Jakým směrem se tedy nyní vydá český biatlon?

Teď se musí stabilizovat stav, který je, není to o nějakém dalším boomu. Musíme vytvořit malým dětem podmínky, aby si mohly sport odzkoušet a teoreticky se zrodili noví Soukalové, Moravcové. Čekají nás spíš kroky dovnitř hnutí než navenek, protože marketingově už se sport dostává jinam.

Pociťujete dopady obrovského boomu, který biatlon prožívá?

Zájem určitě je, ale biatlon patří mezi drahé sporty. Ne každý si ho může dovolit a jako svaz musíme vytvořit podmínky všem dětem, aby si mohly zastřílet, osahat si ho. Jenže jedna lepší vzduchovka stojí padesát tisíc korun, malorážka sedmdesát tisíc. Teď je na nás, abychom sehnali na materiál peníze a byli jsme schopní ustát rozvoj hlavně po ekonomické stránce, jednoduché to nebude.

Vnímáte, že se o biatlon víc zajímají sponzoři?

To ano, jednání se vedla už v Soči po telefonu, přesto chceme spíš držet dlouhodobé hledisko než nějaký krátkodobý finanční efekt. Ten asi taky přijde, dál však plánujeme dělat s partnery, kteří budou ochotní se na naší cestě podílet v dobrém i ve zlém. Některé společnosti už jsme podepsali, teď s nimi akorát budeme jednat o výši peněz, které do biatlonu dají. Jde o malý sport, všichni se mezi sebou známe, jsme kamarádi a zdravý selský rozum si musíme udržet i do budoucna, protože pýcha předchází pád.

Podaří se to?

Všichni od závodníků, trenérů i lidí okolo jsme šli devět let postupnými kroky tak, že jsme vytvořili fakt kompaktní tým kolem reprezentace. Dělat velké závody však bez špičkových závodníků nejde. Ti si teď hlavně musejí úspěch užít a perspektivu do budoucna máme velikou. Připadáme si, jako když jsme spadli z nebe, pro všechny je něco takového nečekané. Na další olympiádě za čtyři roky už bude vypadat zase jinak.

Nestane se, že závodníkům stoupne úspěch do hlavy?

Co jsem měl možnost je poznat, myslím, že určitě ne. Jarouš s Ondrou jsou opravdu hrozně fajn kluci, na Gabču už se tlak vyvíjí dlouho a je obdivuhodné, jak to zatím zvládá. Verča (Vítková pozn. red.) je taky hrozně skromná holka. Nemyslím, že podlehnou nějaké deziluzi. Jde o to, abychom utlumili tlaky, které logicky přijdou.

Jaká práce čeká přímo vás jako manažera?

Musíme se sejít se všemi sponzory i potencionálními partnery a dojednat vše tak, aby byl spokojený svaz i oni. Tím, že biatlon vždycky žil velice skromně, nepůjde o nepřekonatelnou věc. Je jasné, že dneska do biatlonu bude chtít spousta lidí, tlaky jsou a po pěti medailích budou daleko větší i na nás, kdo se kolem něj pohybujeme.

Poperete se s takovým tlakem?

Pokud budeme všichni držet za jeden provaz, což držíme, dokážeme si všechno rychle vykomunikovat. Svaz je malý, takže v tom nevidím až takové nebezpečí, jak chvilkami vypadá. I když samozřejmě tlaky od různých společností jsou velké.

Dostal se biatlon do takové pozice, že si může vybírat, s kým chce jednat?

Jestli něco biatlon vždycky vyznačovalo, bylo to pokorné jednání a určitě to nebudeme měnit. Teď se vynoří spousta nabídek, které je potřeba reálně vyhodnotit a spolupracovat s lidmi, kteří s námi zůstali v době, kdy nám bylo nejhůř. S novými potencionálními partnery určitě jednat budeme a svaz si sám vyhodnotí, co chce.

S brněnskými basketbalistkami jste vybojoval čtrnáct mistrovských titulů, s biatlonem pět olympijským medailí. Jaký máte recept na úspěchy?

Jsem jenom součást soukolí lidí, kteří tady jsou úžasní. V basketu jsem strávil sedmnáct let a doufám, že někteří lidé na to vzpomínají dobře. Ti, kteří mě vyhnali, si to musejí vyřešit ve svých hlavách sami. Jsem původem biatlonista, takže jsem se jen vrátil mezi svoje lidi. Upřímně řečeno, na svou práci v Brně vzpomínám hrozně rád, protože Honza Bobrovský je člověk za odměnu a do nepohody, i když je složitý jako všichni. Některé lidi, kteří mě na konci v Brně sestřelili, však nechci ani potkat.

Sledujete, jak se vede brněnskému Imosu?

Už jenom proto, že tam hraje dcera Eliška, Romča (manželka pozn. red.) basketbal trénuje. Samozřejmě je mi hrozně líto, kde se Žabiny dneska ocitají, ale rozhodně za to necítím nějakou vinu. Ti, co by měli, ji stejně cítit nebudou nikdy. Prožil jsem s basketem nádherných x let a neodešel jsem, protože jsem chtěl, ale že v tu chvíli už to jinak nešlo. Pro mě šlo ve finále o smutný příběh, ale asi to tak má být.

Pomohl vám takový konec v životě?

Možná kdybych neprožil konec v basketu tak divně, nikdy si nevychutnávám pocity kolem mistrovství světa v biatlonu a olympiády. Konec v Brně byl tvrdý, ve finále mě však spíš uvnitř posílil.

Považujete biatlonový úspěch jako zadostiučinění?

Myslím, že jsme s basketem dosáhli na krásné úspěchy. Konec už nebyl nic, co člověk chce prožívat, ale bohužel tak to v životě chodí. Zadostiučinění necítím, jsem strašně rád, že můžu pracovat s lidmi, které v biatlonu mám okolo sebe. Pokud zůstaneme všichni stejní, bude to dál jenom radost. Příběh olympiády je bláznivý, to se nikomu z nás nemohlo zdát ani v nejlepším snu.

S basketbalem už vás spojuje jenom vaše rodina?

Nechal jsem v Brně a Žabinách kus života, dneska už tam ani nebydlím, žiju v Hnanicích u Znojma. Mrzí mě, kde Žabiny dneska jsou, ale já jsem taky nikdy neřekl, že tam budu pracovat do smrti. Kapitola Brno je v mém životě uzavřená. Člověk sice nemá nikdy říkat nikdy, ale už ji asi otvírat nebudu. V Brně mi zůstala spousta kamarádů včetně Honzy Bobrovského, šli jsme však bydlet na Znojemsko, kde máme svoje podnikání. Trpkost v duši ale pořád cítím.

Ani po víc než třech letech vás neopustila?

Nedá se ze života vymazat sedmnáct let práce a kamarádství. Myslím si, že pro Brno jsme udělali v našem oboru relativně dost a odešli jsme jako spráskaní psi.

S trenérem Janem Bobrovským se vídáte?

Jasně, voláme si, jsme pořád kamarádi, snažím se mu pomoct, když můžu, ale Žabiny jsou pro mě profesně zkrátka úplně uzavřená záležitost.