Kouč Jiří Sequent ji krotí. Na tréninku by si strhala nohy. Jenže protrpěné stovky kilometrů atletku Lenku Masnou na osmistovce vynesly až k času 1:59,71. Pod dvě minuty běhá jen elita.

Šestadvacetiletá Brňanka za sebou nechala před dvěma lety i Keňanku Pamelu Jelimovou, která si ještě nedávno brousila zuby na světový rekord Jarmily Kratochvílové. Masná se do treter vrátila po půlroční pauze zaviněné zraněním achilovky a má chuť na svižné časy. „Pokud vyjde Londýn a tam semifinále, odvedla jsem dobrou práci,“ říká česká půlkařská jednička.

Vybaví se vám ještě, jak smolně vám unikla účast v Pekingu?
Připravovala jsem se poctivě, ale od jara se potýkala se zraněným kolenem. Většinu závodů jsem šla přes bolest. V srpnu jsem ještě několikrát startovala, ale v září už přišla operace a hned potom konec sezony.

Bylo vám dvaadvacet let. Věřila jste si na Peking už tehdy?
Spočítala jsem si, jakou hodnotu měly limity pro olympiádu v Aténách a jaké časy jsem od té doby běhala. Měla jsem na Peking reálnou naději a stále jsem se zlepšovala. Jenže stačí jedna hloupost jako zraněné koleno a všechno je pryč. Stopka všem šancím mrzela hodně, ale život šel dál. Po operaci, když jsem začala zase vyklusávat, přišly brzy myšlenky na další závody a taky příští olympiádu.

Máte teď o to větší motivaci do Londýna odcestovat?
Těším se dost. Splnila jsem brzy limit na halové mistrovství světa do Istanbulu, takže se mi závodnicky uvolnily ruce. Vím, že loni jsem časy kolem limitu na olympiádu běhala. Zajímavá jsou teď kritéria plnění časů pro letní mistrovství Evropy. Můžu totiž limit na venkovní akci zaběhnout na halovém mistrovství republiky a na halovém světovém šampionátu. Když se to povede, odpadne mi před olympiádou další starost a můžu se věnovat Londýnu.

Honit venkovní limit v halové sezoně je asi mnohem obtížnější…
No jo, jenže je to tak. Nevýhodu mají sprinteři, kteří v hale běhají krátkou šedesátku, oštěpaři, diskaři a koulaři. Ti v hale nehází vůbec.

Máte na limit pro evropský šampionát naději na halovém okruhu?
Může se to podařit. Čas 2:02,80 není v hale nereálný.

Když na olympijské hry postoupíte, pojedete na slavnostní zahájení?
Už jsme si dokonce vypsali odlety. Mám data a předem vím, že pokud pojedu, na zahájení se neukážu.

Ceremoniál je zážitek. To vás nemrzí?
Nemusím letět až na poslední chvilku, můžu odcestovat dřív. Jenže si chci nechat jen tak den před rozběháním a dva dny před závody. Nerada bych tříštila pozornost na něco jiného než na závod.

Nepůjdete ani povzbuzovat jiné české reprezentanty?
Raději v Londýně všechny dny poctivě prozávodím a postoupím co nejdál, než aby mi zbyl jediný den na procházky. Když už nějakou chvilku vyšetřím, půjdu určitě fandit. Třeba mi i zbude čas na výlet městem.

Plánujete kvůli hrám změnu přípravy?
Původně jsme o tom s trenérem uvažovali. Jenže máme svoje návyky a systém. Nechceme riskovat vyzkoušené prvky. I soustředění plánujeme klasicky jako vždycky. Příprava se podobá té loňské. Kopírujeme věci, které fungují.

Jaký výsledek vás v srpnu uspokojí?
Pokud se dostanu do semifinále, vím, že jsem odvedla dobrý kus práce. Teď v polovině halové sezony bez pořádného srovnání s konkurencí člověk neodhadne, jak si vůbec vede. Favoritky můžou vyčkávat, naopak některé slabší závodnice se zlepší.

Konkrétnější představu nemáte?
Chci se letos opět dostat pod dvě minuty. Nejlíp ještě před olympiádou. Když takový výkon přijde až na olympiádě a já projdu do semifinále, budu šťastná. Výrazná předzvěst mé formy přijde až na mistrovství Evropy.

Kdo je největší adeptka na zlatou olympijskou medaili?
Neumím to teď odhadnout. Je příliš brzy. Hodně zrychlila Maročanka Malika Akkaouiová. Silná je vždycky Maria Savinovová z Ruska. Medaili přeju opět Britce Jennifer Meadowsové. A pak je tam taky Caster Semanyová. O formě všech holek napoví halové mistrovství světa v březnu.

Semanyová se v roce 2009 zlepšila o neuvěřitelných šestnáct vteřin. Na světovém šampionátu v Berlíně vyhrála zlato. Mužská muskulatura a neobvyklé výkony donutily atletickou federaci k jejím testům pohlaví. Znovu závodila až po roce. Podepsala se na ní aféra?
Viděla jsem se s ní jen jednou, kdy jsme spolu i mluvily. Nevím, jak na ni aféra dolehla psychicky. Vrací se do velkého závodu na olympijské hry, které mají úplně jinou atmosféru než třeba mistrovství světa. Možná se její situace zase začne rozpitvávat, protože to někdo vytáhne. Možná to jen propluje a nikdo si už nevzpomene.

Po půlroční absenci kvůli zranění achilovky jste si v lednu hned v prvním závodě zajistila letenku do Istanbulu na světový šampionát v hale. Nabrala jste zpět závodnickou jistotu?
Trošku ano. Spadlo ze mě velké břemeno a už si dělám obrázek, jak na tom jsem. Měla jsem k limitu zodpovědnost a teď je splněný. Jsem klidnější.

Achilovka vás trápila dlouho. Vzpomněla jste si na trable s kolenem z roku 2008?
Obě zranění se nedají srovnávat. S kolenem jsem se prala delší dobu, jenže pět dní po artroskopii už atlet může vyklusávat.

Achilovka vás loni vyřadila ze světového šampionátu v Tegu i z brněnského mistrovství republiky.
Tehdy mi bylo hodně zle, možná nejhůř v kariéře. Klapla příprava, měla jsem splněný limit a cítila, že forma jde nahoru. Po zranění jsem věděla, že neprodám, co ve mně v ten okamžik bylo. Bohužel…

A to jste před dvěma lety porazila dokonce Keňanku Pamelu Jelimovou, která ještě nedávno atakovala světový rekord Jarmily Kratochvílové.
(Úsměv) Někdy se namanou dobré pocity. Myslím, že nejlepší dojem přichází, když se zaběhne čas pod dvě minuty v semifinále a přijde postup do finále. Potom je to úspěch. Na velkých šampionátech se objeví vždycky hodně silných Rusek a konkurence je hustá. Skvěle si vedou Britky a Američanky. Kdo nezaběhne čas pod dvě minuty, nic v takovém závodě neznamená.

Na čas pod dvě minuty se atletka hodně nadře. Musí vás Jiří Sequent na tréninku honit?
Nemusí mě do ničeho nutit. Spíš mě brzdí. Všichni si myslí, že na nás na tréninku řve, ať přidáme a zrychlíme. Jenže on spíš huláká, ať zpomalíme. V naší skupině se sešla parta lidí, které atletika hodně baví a chtějí dřít. Trenér potom naše nadšení krotí. (směje se) Udržuje pohodu. Jeden americký trenér mu říká Crazy. Je veselá kopa a hýří dobrou náladou.

Jak jsme spolu debatovali na patře…

Vydal jsem se před rokem s brněnskými atlety do Prahy na mistrovství republiky juniorů. Těšilo mě, že se po letech podívám do haly Otakara Jandery ve Stromovce.

Na hotelu jsem večer poslouchal historky trenérů a naše salvy smíchu přerušila až únava. Cestou do pokoje jsem na chodbě zahlédl známou postavu. Po chodbě kráčela Lenka Masná. „Ahoj, co tady děláš?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Ahoj, trenér Sequent klábosí s Brňáky, tak jsem šla s ním,“ odvětila.

Gentlemansky jsem jí nechal jediné křeslo na patře. Já se v nočním šeru usadil na zem. Mluvili jsme o dovolené a postěžovali si, koho co bolí. Probrali jsme společné kamarády, strasti se školou a zasmáli se nad úvahami, čemu se jednou budou věnovat naše děti. Já ani Lenka žádné nemáme.

A víte co? Po rozloučení jsem si uvědomil, že jsme přes hodinu vůbec nemluvili o špičkovém sportu. A ani o úskalích žurnalistiky. Znovu jsem se přesvědčil, že atletika nepěstuje jen tělo, ale i ducha. Z pestré a chytré debaty s vrcholovou sportovkyní jsem měl nadmíru příjemný pocit.

Lenka Masná je vzdělaný člověk se smyslem pro humor. Umí se bavit o civilních věcech každodenního života. Někteří sportovci s tím mají potíže. Masnou nezměnily v „mašinu na sportovní zážitky“ republikové tituly. Nezmění ji, ani když na olympiádě zaběhne parádní osobák.

Veleba: Lenka je bojovník a dříč

Se šestadvacetiletou půlkařkou trénuje, oba jsou z Brna, oba zdobí svižné nohy, a navíc jsou vrstevníci. Sprinter Jan Veleba je přesvědčený, že londýnská olympiáda blonďaté osmistovkařce ne-uteče. Český rekordman na stovce jí věští i zajímavou budoucnost plnou rychlých časů. A co Veleba říká před olympijskou misí Lenky Masné?

O Londýně. Vidím to jednoznačně. Abych se upřímně přiznal, tak ani v nejmenším nepočítám, že by do Londýna neodjela. Pokud se jí ovšem vyhnou zranění. Doufám, že zdravotní trable si už loni vybrala na dlouhou dobu.

O výsledku. Lenka má minimálně semifinálové ambice. Když bude všechno v pořádku a poběží na hranici osobního rekordu a třeba i trošku rychleji, tak se může poprat i o finále. To ovšem musí její semifinálový běh vyjít opravdu na sto procent.

O atletce. Řekl bych, že Lenka je ve sportu typický poctivý dříč. Jenže bez talentu by rozhodně nebyla tam, kde teď je. Lenka má srdce bojovnice, což se mi na ní hrozně líbí.

O člověku. Vím, že se na Lenku můžu vždycky spolehnout. To se o každém člověku z okolí říct nedá. Ona ví, že se na oplátku může spolehnout na mě. Je to jen maličkost, ale loni v halové sezoně Lence nedojel taxík, tak jsem ji narychlo vezl na letiště já.

O budoucnosti. Když si vzpomenu na Jarmilu Kratochvílovou, která svoje nejlepší časy běhala až kolem třicátin, tak říkám, že Léňa má velkou budoucnost. Znovu opakuju, pokud vydrží zdravá. Na další olympiádě bude zkušená a může klidně bojovat o medaile.