Řekla byste, že z něj jednou bude boxer?

Ne, protože jsme si to já ani otec (Milan Konečný, průkopník českého profesionálního boxu – pozn. red.) moc nepřáli. Zatímco jeho mladší sestra byla hlučná, rázná a dravá, chovala se skoro jako chlap, Lukáš byl naopak hodně citlivý skoro jako holčička. V kolektivu nepatřil mezi průbojné kluky, nebyl ani nijak vysoký, žádná vazba. Vyrostl z něho zodpovědný člověk s obrovským srdcem.

Jak tedy „přičichl“ k ringu?

Odmalička ho bavily sporty. Zkoušel hokej i fotbal. Veškerý jeho volný čas se točil kolem sportu. Také pokukoval po tátovi, jak boxuje, chodil s ním běhat, takže v patnácti letech to nějak vyplynulo, že se mu začal pořádně věnovat. Aniž bychom to chtěli.

Nezkoušel si pak z legrace na sestře Lence některé údery?

To ne. Chtěl ji ale stále vychovávat. Museli jsme mu říct: Lukášku, ty nejsi její tatínek, ale bráška. Občas ho totiž rozčilovalo, co a jak dělá. Jeho ochranářský vztah k ní zůstává dodneška.

Jak mu šlo studium?

Na základní škole perfektně. Vždy měl vyznamenání, takže neměl problém se dostat na gymnázium a odmaturovat. V té době už začali zahraniční turnaje a box byl na prvním místě.

Která vlastnost jej nejlépe charakterizuje?

Zodpovědnost. Nikdy nepoleví, ani v tréninku.

Lukášův zápas o titul mistra světa neuvidí naživo jeho otec Milan, který kvůli nádoru mozku nyní leží v nemocnici. Bude se dívat alespoň v televizi?

Jeho stav bohužel není natolik dobrý, aby mohl přijít. Hodně se zasloužil, aby souboj byl právě v Brně, ale když už to vyšlo, leží zrovna na jipce. Uvědomuje si, o jak prestižní utkání jde, ale nechce o něm moc mluvit, ani jej sledovat. Box byl totiž celý jeho život a těžko to teď nese.