Mistr Evropy Bábek: Když si nasadím helmu, jdu do války

„Když mám helmu a sednu na kolo, nemyslím na nic jiného. Možná to zní vtipně, ale připadám si, jako bych šel do války. Pokud neporazím soupeře, porazí oni mě. Měl jsem zvláštní pocit, že ať zaútočím kdykoli a odkudkoli, vyhraju," popisuje devětadvacetiletý závodník.

Jak jste dospěl k tomu, že do závodů chodíte jako do války?

Asi to přišlo s věkem. Vždycky jsem býval spíš závodník, který měl hodně obav. Pramenilo to z toho, že jsem všechno viděl spíš realisticky než optimisticky. Do každého startu jsem dřív šel s tím, že by bylo super vyhrát, ale viděl jsem, jak jsou ostatní dobře připravení. Postupem času jsem se do závodů naučil chodit jako do boje. Navíc mě vždy inspirovaly středověké souboje. Říkal jsem si, jak nesmírnou odvahu museli mít bojovníci, kteří do nich šli s tím, že tam umřou. A pro mě je to jenom závod, kdy nejhorší, co se může stát, je, že spadnu a něco si zlomím.

Posílilo vás, že jste po vážné nehodě bojoval o život a vrátil se?

Myslím, že určitě. Jak se dnes říká, už nejsme generace, co bývala dřív, když se třeba chodilo na vojnu. Taťka mi vykládal, že byl dva roky v Hranicích odtržený od rodiny, kde to bylo zlé, což ho docela zocelilo. Mě asi zocelila nehoda, možná ji beru jako vojnu a svou velkou životní zkoušku, za kterou jsem svým způsobem rád. Možná by bylo všechno jinak, kdyby se mi to nestalo.

Při nehodě jste ztratil litr a půl krve, zuby, měl jste otevřenou zlomeninu nohy, protrženou plíci, zlomeniny v obličeji, přišel jste o polovinu svalu na noze. V nemocnici jste strávil přes měsíc. Věděl jste, že chcete zase závodit?

Ze začátku jsem vůbec nevěděl, co bude. Ztratil jsem zraněním fakt hodně, trénink šel dost pomalu. Navíc jsem se bál závodit, i když trenér chtěl. Nicméně jsem od začátku měl jasno, že se chci vrátit. Hlavu jsem si možná nastavil tak, že se mi nic nestalo a jedeme dál, což mě první společné tréninky vrátily do reality, bylo to fakt šílené, ale nepřestal jsem úplně věřit, že to půjde znovu.

Potýkal jste se také s nepřízní vedení Dukly, které nedůvěřovalo vašemu návratu…

Vnímal jsem to dost negativně, cítil jsem se celou dobu ublíženě, bral jsem to jako zradu, na druhou stranu tomu už částečně rozumím. Přimělo mě to víc bojovat, byla to taková hodně tvrdá zkouška. Pral jsem se s nepřízní osudu a neoblibou ze strany vedení Dukly, takový dvojitý boj, a právě to mě ještě víc nakoplo, když se zpětně ohlížím. Šlo o jeden dílek toho, kde jsme teď společně.

Napadlo vás, že se po zranění dopracujete ke dvěma medailím z mistrovství Evropy?

Myslím, že kdybych úplně přestal věřit, asi jsem se až sem nikdy nedostal. Někdy jsem sice přestával, ale pořád jsem v hloubi duše věřil. Mám v životě výhodu, že lpím na věcech, nerad se něčeho vzdávám, bohudík jsem nevzdal ani kola. 
I když jsem si několikrát říkal, že to nemá význam, naděje byla. Představoval jsem si, jak by to bylo nádherné a vyšlo to.

Motivuje vás takový výsledek do další práce?

Nechci se nechat uchlácholit, titul mistra Evropy v žebříčku úspěchů řadím až na třetí místo za olympiádu a mistrovství světa. Chci přidat medaili ze světového poháru a hlavně mistrovství světa, to je taková moje skromná myšlenka.

A myslíte na další olympiádu v Tokiu za čtyři roky, když jste se nedostal do brazilského Ria de Janeiro?

Samozřejmě nad ní přemýšlím, ale uvědomuji si, že nějakou dobu makám a nevím, kolik organismus do budoucna vydrží. Byl bych hrozně rád, nechávám to však otevřené.