Chtěl jste víc titul z keirinu, který jste získal už v roce 2016?

Nemůžu říct, že bych ho měl raději v keirinu, nebo v kilometru. Nejradši v obou disciplínách. Ale bylo to zadostiučinění druhý den, protože jsem věděl, že jsem měl být ve finále. Takový je prostě keirin. Měl jsem druhou šanci, tak jsem ji využil, i když už mě dost bolely nohy. Prodal jsem toho hodně v keirinu a neměl medaili, tím jsem si vzal síly na kilák. Tahle myšlenka mi docela lítala hlavou, ale naštěstí jsem ji zpracoval, odstranil a zadařilo se.

Byl jste po keirinu víc naštvaný, nebo zklamaný?

V jízdě o sedmé až dvanácté jsem byl možná až moc agresivní, ale aspoň jsem to tam dobře prodal. Musel jsem hodně pracovat s tím, abych Ukrajince nesundal, protože mi pěkně zavařil v jízdě předtím. Zastavil mě, když jsem jel dopředu.

V semifinále jste dojel čtvrtý, Dmytro Stovbetskyj z Ukrajiny vás připravil o postupovou trojici?

Říkal jsem si, že mám dvě možnosti. Buď jet dopředu s Denisem (Dmitrijev z Ruska – pozn. red.), nebo šetřit síly a raději počkat na druhý útok. Vzhledem k tomu, že i Denis mě trochu zažehlil dolů, když mě předjížděl, zvolil jsem druhou variantu. Postup by i vyšel, protože jsem tam krásně letěl, i když na poslední chvíli, ale přišla kolize s Ukrajincem. Nadělal víc paseky než užitku a stejně do finále nepostoupil, byl předposlední v jízdě. Nebyla to dobrá volba, ale takový keirin je. Nahradil jsem si to druhý den.

Kam řadíte evropské zlato z pevného kilometru?

Stejně vysoko jako jakoukoli jinou evropskou medaili. Objevily se třeba názory, že do Bulharska někdo nejel, ale všichni měli šanci se zúčastnit. Někdo se souboje zaleknul nebo ho předem vzdal a řekl si, že tam bojovat nepojede, my se rozhodli, že jedeme. Ještě bych vám rád ukázal fotku, která mluví za vše. (ukazuje na mobilu fotku z brněnského velodromu) Tak vypadala naše příprava tři týdny do mistrovství Evropy. O to víc si vážím medaile, protože jsme na dřevě nemohli trénovat. Vídeň pro nás zavřeli, jezdili jsme jenom v Brně v mrazu.

Po jaké době jste závodili na dřevě?

Po osmi měsících od mistrovství světa. Trénovali jsme na něm naposledy asi před měsícem, kdy jsme mohli na den, dva jezdit do Vídně. Měli jsem asi šest tréninků, jinak jen beton. Závody na dřevě jsme neměli letos žádné.

Jaký je rozdíl mezi betonem a dřevem?

Jako byste si zaplaval v Lužánkách nebo na Kraví hoře a porovnal to s plaváním v Brněnské přehradě.

Přestože se evropského šampionátu nezúčastnili někteří závodníci, na startu pevného kilometru se vás sešlo devatenáct včetně silných vytrvalců…

Peca (trenér Petr Klimeš – pozn. red.) mi říkal, že kilák budu mít za odměnu. Pak se člověk podívá na startovní listinu a vidí, kolik je tam závodníků a velkých otazníků, co se týče výkonnosti. Říkám si, že jak kilák vyřadili z olympijských disciplín, ještě se zvýšila konkurence. Každý si myslí, že to tam může v pohodě poslat, najednou cítí šanci. Kdyby to byla olympijská disciplína, soustředí se na kilák jen určití lidé, protože ostatní by věděli, že šanci nemají. Když se navíc jede na závěr mistrovství, sejde se vždycky skvělá konkurence. Každý si řekne, že to je poslední den a poslední závod, takže nemá co ztratit.

Motivovaly vás v Dukle Brno medailové úspěchy závodníků do 23 let na mistrovství Evropy v Itálii?

Určitě nás to popíchlo. Říkal jsem si, jak je super, že se tady formuje nová éra kluků, kteří nás za chvilku nahradí. Je to potřeba, jde o běžný koloběh života. Ale zase na druhou stranu si říkám, že ještě není čas, aby mě nahradili. Nějak jsem se to snažil ukázat. (úsměv)

Užil jste si medailový ceremoniál bez diváků?

Je to zvláštní pocit. Byli tam dva naši kluci, kteří mi skvěle fandili. A slyšel jsem našeho maséra Bučála (Petr Buček – pozn. red.), když bylo takové ticho, řval celou dobu. Aspoň jsme si krásně vyzkoušeli, jaké je zvedat ruce před úplně prázdnou tribunou, protože s největší pravděpodobností bude olympiáda v tomto duchu.

Už víte, co vás čeká příští rok?

Potvrdili nám Nations Cupy, což je taková novinka, obdoba světových pohárů. Budou tři od dubna do června, ve Walesu, Hongkongu a v kolumbijském Cali. Angličané říkali, že jsou připravení na nejhorší scénář, tedy úplně bez diváků. V únoru by se mělo jet mistrovství Evropy 2021 v Minsku, protože se jim v příštím roce nikam jinam nevleze, tak ho dali na únor. Řešíme s trenérem, jestli se ho zúčastníme, protože je to před olympiádou spousta závodů a cestování, takže nevíme. Ale rozvrh už máme.

Testovací závod v Tokiu nebude?

Měl být loni v dubnu. Doufám, že se bude konat příští rok, ale zatím informace nepřišla. Rád bych jel, protože to tam mám rád.

Věříte, že olympiáda bude?

Martin Doktor (sportovní ředitel Českého olympijského výboru – pozn. red.) nám často píše informace z olympijského výboru, že je v kontaktu s pořadatelem a ujišťuje nás. Fakt nevím, co by se muselo stát, aby se olympiáda i za nejtvrdších opatření neuskutečnila.

V Japonsku čerpáte informace od známých?

Jo, píšeme si. Keirinové závody tam probíhají za určitých opatření. Japonci trénují, mají dva velodromy. Myslím, že omezení na počet diváků tam jsou, ale asi se nejezdí úplně bez nich.

Kdyby olympiáda vypadala beznadějně, ukončíte kariéru?

To ne, i tak bych ještě chvilku pokračoval. Když člověk cítí, že se pořád trochu zlepšuje, byla by to škoda. Hlavně mě cyklistika pořád strašně baví a pokud bude i nadále, budu ji dělat.

Nepřišla letošní forma moc brzy?

Před mistrovstvím Evropy jsem letos trénoval fakt hodně, možná až moc. Měl jsem takový vrchol formy na mistrovství republiky, pak mi to postupně šlo dolů, protože jsem byl prostě přetrénovaný. Ale vyzkoušeli jsme si, že jsem si odpočinul, upravili jsme s Pecou tréninkový plán a forma zase docela klapla. Rozhodně si nemyslím, že to byl vrchol, protože jsem se letos fakt nešetřil. Spíš bolest, než že by to lítalo zadarmo.

Takže příští rok může zase úspěch přijít?

Věřím v to a doufám, ale víte, jaký je keirin. Jediná chybička, jedno malé rozhodnutí v nanovteřině a nejste tam. Člověk musí být opatrný a pokorný.

Máte nějaké volno?

Mám mít dva až tři týdny, ale nemyslím, že to vydržím. Dám si tak týden a pak začnu něco dělat. Hrozně rád plavu, i když mi to vůbec nejde, bohužel jsou bazény zavřené, takže nevím, co budu dělat. Na hory si taky nemůžu zajet zalyžovat. Leda na tu přehradu. Teď se otužuju, mohlo by to klapnout, akorát nevím, jak dlouho bych tam vydržel. (smích)

Příprava bude jen doma?

Chtěl jsem po volnu jet do Livigna nebo někam na všeobecnou přípravu, fakt netuším, zda to klapne. Přemýšleli jsme ještě nad Harrachovem, ale vůbec nevím.

Jaký byl návrat z Bulharska?

Po osmi dnech byl pro mě obrovský šok přijet sem a zase se přizpůsobit zpátky na tvrdá omezení, která v Plovdivu vůbec nebyla. Lidé se normálně setkávají, obchody fungují, žádná bublina. Můžete jít do restaurace, jen vám změří teplotu, ale sednete si a normálně jíte. Najednou se člověk vrátí, těší se na volno, až přijede domů, ale zjistí, že musí trčet zavřený v bytě.

Bude oslava?

Asi spíš nebude žádná. Možná na konci roku bychom udělali týmovou, pokud se opatření trochu uvolní, ale zatím to tak nevypadá.