On byl prvním českým, přesněji československým hráčem této hry gentlemanů, který se prosadil v evropském měřítku. Dnes už má český kulečník i mistry Evropy, ale jeho tehdejší čtvrté a tři šestá místa mezi absolutní evropskou smetánkou jsou s primáty současnosti srovnatelné. Navíc, když na šampionáty jezdil spíše výjimečně.

„Byla to úplně jiná doba, svět i Evropa byly o hodně před námi, ať už v materiálním vybavení, v možnostech tréninku, v kontaktech se světovou špičkou a celkových podmínkách. Ti nejlepší byli profesionálové. A nejvíc v chápaní tohoto sportu. Tehdy u nás ještě vládní orgány kulečník v podstatě nerespektovaly jako sport, spíš jako kavárenskou zábavu,“ vzpomíná Kováč, který pracoval jako montér a revizní technik hromosvodů.

Narodil v Rožňavě maďarskému otci a slovenské mamince. Do Brna se v podstatě celá Kováčovská přízeň přestěhovala, když mu bylo čtrnáct let. Ukázalo se, že pro kulečník má velký talent, ale ve své době musel volit také mezi fotbalem. Ten hrával především za Moravskou Slavii, ale dotáhl to až do druhé ligy v béčku tehdejší ZJŠ Brno, dnešní Zbrojovky, které tuto druhou nejvyšší soutěž v sezoně 1962 – 1963 vyhrálo. Postupovat samozřejmě nemohlo, protože jeden klub nemohl mít v nejvyšší soutěži dva týmy.

„Dvakrát jsem si kopl i za áčko v první lize. Ale byly to jen krátké minutové epizodky, takže do nějakých ligových statistik jsem se nevešel. Ale třeba na Slavii jsem v závěru mohl vyrovnat na 1:1, bohužel jsem gólovou šanci neproměnil. Škoda, možná bych se do nějakých svazových výčtů dostal,“ s úsměvem připomněl Kováč.

Ve své době sbíral tituly jako na běžícím pásu a jen výjimečně ho někdo odsunul na druhé místo. Trůn opouštěl spíše jen když na šampionátu nestartoval. Ten počet zlatých medailí hodně narůstal, protože hrával všechny soutěže a disciplíny na velké a malém stole, včetně družstev. V posledních letech už se specializoval jen na velký stůl a jedinou disciplínu, trojband, což je nejtěžší hra karambolového kulečníku, kde se fandí luskáním prstů nebo lehkým poťukáním na stůl nebo cokoliv, co je po ruce. Z kulečníkové „branže“ je jediným hráčem, kterému se dostalo cti nosit titul Zasloužilý mistr sportu, který se v předlistopadové době uděloval jen těm největším sportovním hvězdám.

Kulečníkové i fotbalové zkušenosti sepsal Kováč v knize Mistrovské karamboly a tím se dostáváme k počtu těch šestnácti ignorovaných, nebo smazaných mistrovských titulů.

Při shánění podkladů s jeho velkým kamarádem a tehdejším předsedou brněnského klubu Františkem Kopuletým našli v klubové kronice 66 mistrovských titulů. Zoltán se rozhodl vzít do osobní statistiky jen ty ze soutěží jednotlivců. Takže v záhlaví knihy stojí, že je padesátinásobným mistrem republiky. Přitom je velmi pravděpodobné, že jich je i více než šestašedesát, protože v zápisech chybějí pasáže z některých let, kdy Brno československému kulečníku zcela suverénně kralovalo.

I tohle vyjadřuje jeho trochu bohémskou, ale hlavně kamarádskou a otevřenou povahu. Když přišel do Brna, musel se doučovat češtinu, dnes už se nedokáže zbavit „podtónu“ brněnského hantecu. Závodní tágo definitivně odložil zhruba před patnácti lety a teď už se, bohužel, více potýká se zdravotními problémy. Takže ke kulatým narozeninám nezbývá než mu popřát hlavně to zdravíčko.