Motocyklový obr vybudoval Masarykův okruh

I s „nepovedenou“ tělesnou konstrukcí dokázal brněnský rodák úspěšně bojovat v 50. a na začátku 60. let minulého století na českých i zahraničních okruzích. S horší technikou než tovární jezdci Jawy nyní sedmasedmdesátiletý Čada proháněl i legendárního Františka Šťastného, čtyřikrát skončil ve Velké ceně v Brně na pódiu a se zarputilostí se po konci kariéry zasloužil i o vybudování Masarykova okruhu. „Jsem nesmírně šťastný, že se to nakonec podařilo, šel jsem za tím jako beran. Dát vše dohromady byl doslova nadlidský úkol,“ přiznává otec trenéra prostějovských volejbalistek Miroslava Čady a hokejového kouče Omsku Rostislava Čady.

Po skončení aktivní kariéry v roce 1964 se postupně dostal do organizačního výboru a ředitelství Velké ceny v Brně. Po závodních incidentech na přírodním okruhu začal se svými spolupracovníky plánovat vybudování speciální dráhy.

„Od roku 1975 až do prvního závodu o dvanáct let později jsme na tom neúnavně pracovali. Stála před námi hromada problémů. Třeba Pražáci by si automotodrom představovali nejraději na Václaváku, protože Brno bylo pro ně příliš daleko. Nakonec jsme ale vše zvládli. Dost lidí mě tehdy mělo za blázna, přesto jsem dokázal všechny přesvědčit, že nový okruh má cenu stavět,“ těší člena Rady automotoklubu Masarykova okruhu, který uspořádal 22 Velkých cen a 18 závodů automobilového mistrovství Evropy.

Ještě před kariérou motoristického funkcionáře se věnoval čtrnáct let aktivnímu závodění. První klání absolvoval v šestnácti letech ve Znojmě. „Jel jsem s pérákem od táty. Ani jsem nedojel, motorka se zadřela,“ přiznává.

Motorka od Vitvara

V roce 1953 ovládl všechny klání na Moravě, na republikovou konkurenci ale se strojem Walter 350 neměl. „Doneslo se ke mně, že skvělý jezdec Vitvar končí a chce prodat svoje Nortony. Nemeškal jsem ani chvíli, další ráno sedl na motorku a jel do Nové Paky. Ani jsem netušil, kde leží,“ popisuje víc než čtyřsetkilometrovou cestu z Horních Dunajovic tam a zpět.

Zdroj: nullNa nový stroj si půjčil peníze. „Tehdy mi ředitel traktorové stanice nabídl deset tisíc korun a já si za dvojnásobnou sumu pořídil novou motorku,“ říká.

S ní slavil úspěchy, které ho zařadily i do československé reprezentace. V roce 1955 pak ovládl všechny závody a stal se mistrem republiky. „Vyvrcholením byla Velká cena, kde jsem měl startovat s přiděleným strojem. Předseda Svazarmu si nepřál, aby českoslovenští jezdci závodili na zahraničních typech. Nakonec ho kdosi ujistil, že nemám šanci na Nortonu ohrozit Jawy. Výsledek? Byl jsem jediný Čechoslovák, který stál na stupních vítězů,“ směje se při vzpomínce na druhé místo za vítězným Baltisbergerem. Ten na jihu Moravy o rok později při nehodě zemřel.

Překvapivý úspěch znamenal pro Čadu přeřazení do týmu pražské Dukly. Jako reprezentant absolvoval i zahraniční závody, například mistrovství světa v nizozemském Assenu v roce 1956. „Tovární jezdci Jawy poté pravidelně jezdili na světové šampionáty, zatímco nás čekala klání v Jugoslávii, Maďarsku nebo Finsku, kde jsem v roce 1961 vyhrál. Šlo o velké závody, jenže ne mistrovství světa,“ vysvětluje Čada, který si ve stejném roce zahrál i ve filmu Dědeček automobil.

Každé vítězství pro něj vždy znamenalo dvojí radost. „Že jsem podal dobrý výkon jako jezdec i technik. Na rozdíl od všech ostatních kluků jsem si motorku ladil a opravoval sám, nepotřeboval jsem mechanika. Těžil jsem ze zkušeností, které jsem nabyl ještě jako mladý učeň u pana Lengála ve Znojmě,“ pokyvuje hlavou.

Sovětská záchrana

Koncem padesátých let opustil Duklu a vrátil se do rodného Brna, kde ještě do roku 1964 soutěžil s motorkou ze sovětské továrny Serpuchov. „Hledali v roce 1960 jezdce pro Velkou cenu, který by ji testoval. Protože Šťastný s Havlem jezdící s továrním strojem nechtěli být zkušební králíci, s radostí jsem nabídku přijal a dojel třetí. Nakonec naše spolupráce skončila kvůli kosmickému vývoji, který zabral i serpuchovskou továrnu,“ uvádí.

Stejným umístěním na totožném klání v roce 1964 se rozloučil s aktivní kariérou. „Podařilo se mi dosáhnout téměř všeho, co jsem si přál. Jen škoda, že jsem nikdy nevyhrál brněnskou Velkou cenu, nejprestižnější závod u nás. Je ale pravda, že kdo stál na bedně, byl taky hvězda,“ připomíná svoje celkem čtyři pódiová umístění.

K jeho konci v pouhých třiceti letech přispěl i zákaz účasti na rakouské Grand Prix. „To mě tak naštvalo, že už jsem neměl chuť závodit,“ hlesne aktér více než dvou set podniků.

Při nich doplácel na silnou motocyklovou generaci Františka Šťastného nebo Gustava Havla, se kterými se pravidelně potkával na startovních roštech. Na rozdíl od mnoha kolegů se mu alespoň vyhnula vážnější zranění. „Sem tam jsem měl zničené koleno nebo kotník, zůstal mi také jeden prst o něco kratší. Člověk na nebezpečí nemyslí, protože je mladý. Jak jste na čáře a odmávne se start, všechen strach opadne,“ tvrdí.

Motocyklové geny ale hned neumlčel. „Nejhorší doba přišla před prvním závodem nové sezony. Byl jsem tak nervózní a nepříjemný, že mi žena říkala, ať sbalím motorku a jedu tam. Ale vydržel jsem,“ směje se Čada, který následujících třicet let pracoval jako motoristický funkcionář.

V roce 1999 mu zemřela manželka, o kterou se předchozích pět let doma staral. Své dva syny vedl odmalička ke sportu, ale nikdy ne k motorismu. „Kluci chtěli, ale já ne. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že budou vysocí jako já, což je velká nevýhoda,“ ví motocyklová legenda.