Rozhodovala jste se, za koho budete hrát?
Ano, bylo těžké rozhodnout se, protože maminka je ze Slovenska a tatínek z Čech. Proto mám taky dvě národnosti.

Českou republiku jste reprezentovala i na olympiádě. Stanovila jste si před ní nějaký cíl?
Nedala jsem si vysloveně cíl, že chci skončit na tom či tom místě. Chtěla jsem se dostat co nejdál.

Ve druhém kole jste podlehla tehdejší čtrnácté hráčce světa Britce Tracey Hallamové.
Určitě by to bylo úplně super, kdybych ji porazila. Ale asi byla silnější, protože už má za sebou dost zápasů. Nakonec to rozhodla asi ta zkušenost.

Dělalo vám problémy, že hrála levou rukou?
Vůbec, protože se každou hráčku stejně snažím tlačit na její slabší bekhendovou nebo forhendovou stranu.

Vaší účasti předcházela náročná příprava.
Dva roky jsem se soustavně připravovala v Německu v předolympijském kempu. Ten byl proto, aby se na olympiádu dostalo co nejvíc hráčů různých národností. Byli tam hráči z Peru, Guatemaly, Vietnamu, Ugandy. Prostě skoro z celého světa.

Byl pro vás kemp velkým přínosem?
Je to úplně někde jinde, než kdybych trénovala u nás. Tam jsme se věnovali od rána do večera jenom badmintonu. Bylo vidět, že se náš výkon postupem času zlepšoval.

Po olympiádě jste dlouho v České republice nepobyla.
Momentálně trénuji v Dánsku, protože je tam více hráčů, lepší úroveň, sparing, více trenérů. Snad mi to zase pomůže, abych se zlepšila.

A když porovnáte tréninkové podmínky u nás a v zahraničí?
Je to velký rozdíl. V Dánsku se tomu věnuje mnohem více lidí. Je to třetí národní sport. Badminton tam hrává mnohem víc lidí a je o něj větší zájem. Je to trochu jinde.

Někteří sportovci si kvůli lepším tréninkovým podmínkám mění i národnost. Neuvažujete o tom?
Ne, to rozhodně ne. Reprezentuju Českou republiku a ráda bych i nadále.

Médii kolovala věta: Jednou tu olympiádu vyhraju. Opravdu jste to takhle řekla?
Řekla jsem jen, že je to můj sen. Nemyslela jsem to nějak namyšleně, jak to mohlo vyznít. Budu se snažit a pracovat na tom, aby se mi to jednou podařilo.