Je vám 82 let. Jak narozeniny oslavíte?
Upřímně řečeno, nijak. Nechci žádnou návštěvu, nečekám žádné překvapení, žádná oslava nebude. Mám rád svůj klid.

V den vašich narozenin se před 20 lety hrálo slavné naganské finále. Vzpomenete si na něj?
Ne. Já jsem totiž nebyl v té době v Česku, ale v Kanadě u syna. Vím, že Česko porazilo Gretzkého, tedy Kanadu před tím v semifinále, ale jinak mě to nevzrušovalo. Šlo to tak trochu mimo mě.

Česko bylo úplně obrácené vzhůru nohama. Hašek, Jágr a další zdolali v Turnaji století všechny soky a vyhráli. Jak to prožívala Kanada?
Já jsem v Kanadě tehdy tvrdě pracoval, trénoval jsem mladé krasobruslaře v Ontariu, šest dní v týdnu, od rána do večera. Vnímal jsem Nagano jako velký úspěch Česka, ale nijak mě to zásadně nezasáhlo.

Karol Divín
Sport: Krasobruslení
Narozeni: 22. února 1936
Úspěchy: Držitel stříbrné medaile na olympijských her 1960 ve Squaw Valley, dvojnásobný mistr Evropy.


Sledujete olympiádu v Koreji? Co na české výsledky říkáte?
Musím začít u Michala Březiny, u krasobruslaře. Tady si troufám něco hodnotit, jinde moc ne. Michal zajel výborně krátký program, věřil jsem mu, že skončí do desátého místa, aby překonal svá dvě stejná umístění na této příčce z předchozích her. Volná už mu tak nevyšla. Škoda, spadl na šestnácté místo.

Když se teď díváte na současné krasobruslení, tak je asi úplně někde jinde, než za vaší éry, že?
My jsme skákali dvojité skoky, sem tam někdo skočil trojitého rittbergera, ale bylo to půl na půl, jestli se to povede nebo ne. Teď jdeme do čtveráků. Máme na ledě borce, kteří skočí například tři čtyři čtverné skoky. To jsou ti malí Japonci či Číňani, kteří to mají v genech. V nich je budoucnost světového krasobruslení.

Myslíte si, že za dalších třeba patnáct let přijde někdo, kdo se ve vzduchu otočí pětkrát a ustojí to?
Ne, tomu nevěřím. Možná se o to někdo pokusí u těch relativně lehčích skoků jako salchow či toeloop, ale u axela už ne. Trojný axel už totiž znamená tři a půl otočky ve vzduchu, takže čtverný axel je čtyři a půl otočky. Je to koneckonců změřeno. Letová fáze musí trvat přes vteřinu, abyste udělal více než čtyři otočky. Jeden obrat trvá 22 setin. Pětkrát to nikdo nezvládne. Ani skvělý basketbalista Michael Jordan nebyl při výskoku ve vzduchu déle než vteřinu a to byl panečku nějaký skokan. Takže mám pochyby, že by někdo přišel se čtverným axelem.

Vybojoval jste stříbro na olympiádě v roce 1960 ve Spojených státech amerických. Byl jste limitován zraněním, přesto jste do Squaw Valley odjel…
Já jsem na soustředění v Popradu předváděl na závěr tréninku pro televizi trojitý rittberger. Už jsem byl unavený a při skoku jsem si natrhl úpon hýžďového svalu. Ale dal jsem se dohromady pomocí lékařů. Slíbil jsem, že dojedu závod, i kdyby to mělo být po čtyřech. Do Ameriky jsem odlétal opožděně, ale nakonec to stálo za to. Muži jeli až na konec olympiády, takže byl čas na regeneraci.

Nebýt zranění, mohl jste být třeba zlatý!
Nemohl. Ten borec, co vyhrál, byl fantastický bruslař a skokan, David Jenkins se jmenoval. Na toho jsem neměl, byl o třídu dál, než my všichni ostatní. Měl jsem stříbro, porazil jsem zbytek světa, to bylo skvělé.

Co jste dostal za odměnu?
Dnes to bude lidem k smíchu. Vedoucí výpravy mi dal padesát dolarů, za část jsem si koupil krásný oblek, jako kapesné jsme dostávali dva a půl dolaru na den. Za to jsem naposílal domů pohledy a peníze byly pryč.

Sledoval jste i další zimní sporty?
Ve Squaw Valley jsem byl na každém zápase českého hokejového týmu, navštívil jsem i další utkání. Hokej mě hrozně bavil, chodil jsem na něj i v Bratislavě, na Golonku speciálně. Když pominu olympiádu, nejvíc mě bavily míčové hry, fotbal a tenis, ty jsem hrával sám.

Narodil jste se v Budapešti, žil jste v Bratislavě, v Plzni, teď v Brně…
Narodil jsem se před válkou v Budapešti, když se Rusové stahovali, šli jsme pryč. Otec byl Maďar, matka Češka z Plzně. Přes Vídeň, Linec a Budějovice jsme se vrátili do Plzně. Tu osvobodili Američani, pamatuju si, jak jsem po nich jako kluk sbíral špačky, oni totiž zahazovali půlky cigaret. Pak jsme se vrátili do Bratislavy, táta dostal nabídku na trénování, ale to já už jsem měl první krasobruslařské krůčky za sebou. Otec mě u toho držel pěkně zkrátka, zakazoval mi další sporty. Žádnej tenis, žádnej fotbal. Přidržel mě u ledu, protože u mě viděl nějaký talent. Mě ale krasobruslení moc nebavilo. Chytlo mě až v patnácti a teprve pak jsem mu dával vše.

Teď se ještě postavíte na brusle?
Kdepak, už pět let jsem na nich nestál. Mám po transplantaci kyčelního kloubu a už si na to netroufnu. Bál bych se spadnout, abych si neublížil.

A mluvíte ještě maďarsky?
Jasně, noviny si přečtu, ale mluvím takzvanou kuchyňskou řečí. Domluvím se v pohodě. I v Brně je klub maďarsky mluvících lidí, ale nechodím tam.

Jak se vám líbí tady na Olympijském festivalu?
Je rušný a velký. Je to spíš pro mladé lidi, já mám rád svůj klid. Ale oceňuju to. Aspoň se lidi uvolní, dokáží se pobavit. Hlavně děti se zvednou od počítačů a zkusí si nějaké sporty. To je bezva.

JAN HRABÁLEK