Podle mnohých lidí je ragby nejtvrdší sport na světě. Souhlasíte s tím?

Nesouhlasím. Například bojové sporty jsou tvrdší. Nebo znám házenou a tam jsou hráči v mnohem tvrdším kontaktu. Ragby je korektní sport, ve kterém jde fyzická síla přes obranu, která se zlepšuje, protože lidé jsou vyspělejší a rychlejší. Házená je určitě tvrdší.

Hráči na sobě nemají žádné chrániče, jako třeba hráči amerického fotbalu. Myslíte si, že je to správně?

Nemají, ale něco mít můžou. Jsou schválené prostředky jako helmy, holenní chrániče, které by měli mít všichni hráči, a také chrániče zubů. Myslím si, že jiné chrániče nejsou potřeba, hráči jsou dobře trénovaní.

V ragby se občas stává, že se hráči začnou fyzicky napadat. Jak takové situace řešíte?

To jsou emoce. K takovým situacím přistupuji naprosto v klidu. Těm, kteří ten konflikt začnou, vše vysvětlím a řeknu můj názor a pohled na věc. A ty, kteří přibíhají a zapojují se do toho konfliktu, ty potrestám, protože se do toho zapojují s rozmyslem. Ví, že tam jdou někomu něco udělat. Rozlišuji to v těchto případech.

Bojíte se některých hráčů?

To ne. Strach z nikoho na hřišti nemám.

Byl někdy hráč vůči vám agresivní?

Ano byl. Mám zkušenost, kdy na mě hráč udělal nefér zákrok. Když jsem to chtěl řešit, důkazní materiál se ztratil. Ale jsou to spíše výjimky.

Jak si na hřišti získáváte respekt?

Pískám podle pravidel a v duchu fair play a ragby. Snažím se dělat vše proto, aby nikdo nemyslel na mě a nemusel si stěžovat, že jsem udělal něco špatně. Respekt si získávám svým výkonem na hřišti, čestností a životním stylem.

Dělají hráči často záludné a úmyslné fauly?

Často ne, ale dělají. Jsou to nárazy z boku, kdy protihráč není připravený a nemůže se v souboji zpevnit. Je to podobné jako v hokeji nebo basketbale. Každý ví, co má protihráč odhalené a kam může zaútočit.

Simulují hráči v ragby?

Ano i hráči ragby simulují. Jako rozhodčí mám možnost ho nechat deset minut mimo hru, aby to už nedělal. Většinou mu ale dám žlutou kartu a vysvětlím mu, že to na hřiště nepatří a že už to nechci vidět.

Byl jste někdy svědkem nějakého zle vypadajícího zranění?

Viděl jsem prasklou rohovku, poraněné koleno nebo nohu do pravého úhlu. Něco takového se stane několikrát v sezóně.

Zranil jste se někdy v zápase?

Několikrát jsem se už zranil, ale vždy jsem zápas dopískal. Například jsem špatně došlápl a píchlo mě v koleni nebo jsem měl svalové zranění.

Jaroslav Bednařík
Narodil se 8. ledna 1970 v Brně. Od svých osmi let se aktivně věnoval ragby. Nejvyšší českou soutěž hrál do roku 2005. Už v roce 2002 začal být rozhodčím a po konci své aktivní kariéry začal rozhodovat zápasy v nejvyšší lize. Je rozvedený a má dvacetiletého syna, který je také rozhodčím a zároveň trenérem mládeže. Pracuje jako montér dřevostaveb. Ve volném čase rád sportuje, chodí do kina a čte knihy.

Při zápase se rozhodčí pohybují mezi hráči. Dostal jste se s některým někdy do kontaktu?

Právě jsem si jednou dokonce zranil žebro, když na mě napadali hráči. Stál jsme ve špatném postavení a nebyl jsem dostatečně rychlý, abych uhnul a špatně jsem dopadl. Ale takové věci k tomu patří a stává se to.

Ragby je plné fyzických kontaktů. Není problém s hráči na hřišti komunikovat?

Problém to není. Já většinou vše vysvětluji přes kapitána týmu, což je moje povinnost. A i když mluvím o nějakém jiném hráči, říkám to kapitánům. Řeknu jim, že trestám tohoto jejich hráče, protože udělali tento zákrok. Poté už je na nich, jestli ho uklidní nebo ne. Když to neudělají, tak můžu hráče i vyloučit. Já se ale hlavně snažím o to, aby za mnou hráči nechodili komunikovat co bylo, ale co bude. Vždy říkám, abychom řešili, co můžeme zlepšit v tomto utkání.

Tykáte si s hráči nebo vykáte?

Jak už se pohybuji v tomhle sportu dlouhou dobu, tak hráčům tykám. Oni mi většinou vykají.

Zápas rozhoduje jeden hlavní rozhodčí a dva lajnoví. Jak komunikujete mezi sebou?

Většinou si před zápasem řekneme, co od sebe očekáváme. V současné době na hřišti komunikujeme verbálně, nebo máme už v nejvyšší soutěži a na mezinárodní úrovni i mikrofony. Když je lajnový rozhodčí ještě nezkušený, tak hlídá pouze základní věci.

Kolik času věnujete přípravě na zápas?

Připravuji se většinou od konce předešlého utkání. Jsem tak vytížený, že jakmile skončí jeden zápas, začínám myslet na další. Ale hodinu před každým zápasem jsem na hřišti a věnuji se zápasu detailněji. Ještě před tím asi hodinu doma před tím.

V ragby proti sobě nastupuje patnáct hráčů z každého týmu. To je hodně. Připravujete si i na jednotlivce?

Snažím se mít povědomí o hráčích, se kterými jsou nějaké problémy. V zápase se kolem nich více pohybuji. Ale detailněji se tomu nevěnuji. Maximálně před zápasem při pročítání soupisek.

Jak se rozhodčí ragby udržuje v kondici?

Cyklistika, běh, posilování, plavání. Já trénuji skoro denně. Já mám sport rád a potřebuji se hýbat, takže pro mě je to spíše zábava než nepříjemná povinnost.

Jaké testy musí rozhodčí splnit, aby mohl rozhodovat zápasy nejvyšší úrovně?

Fyzické testy pro rozhodčí jsou jedenkrát ročně. Na nejvyšší úrovni ale například testy z pravidel ani nepíšeme. Ty už známe. Upřímně řečeno rozhodčích je málo a někdy je třeba nechat pískat i někoho, kdo je úplně nezná a snažíme se ho doučit. Spíše se sejdeme a každý řekne na jaký problém narazil a rozebereme to. Já a ostatní zkušení rozhodčí z extraligy spíše učíme ty ostatní. Snažíme se jim zdůrazňovat aby si četli a znali pravidla. Ty ale často neznají ani hráči na hřišti a trenéři.

Hráči by asi měli pravidla znát. V čem je problém?

Hráči vůbec nechápou, o čem ragby je. Dobrým hráčem se totiž člověk stane jen tehdy, když zná dobře pravidla a chová se podle fair play. Často se rozčilují nad mým rozhodnutím, ale vůbec situaci nechápou.

Zápas trvá osmdesát minut polohrubého času. Jak moc je to pro rozhodčí fyzicky náročný?

Hlavní rozhodčí naběhá v zápase většinou něco mezi pěti až osmi kilometry. Ještě k tomu celou dobu mluvíte, gestikulujete a přednášíte pravidla. Není to úplně nejjednodušší. Jsou případy, kdy je rozhodčí dobrý běžec, ale nezvládá u toho mluvit, nebo neumí myslet na pravidla. Znal jsem mnoho lidí, kteří chtěli byt rozhodčí, ale nedokázali vše skloubit dohromady.

V české extralize hraje pouze sedm týmů. Vidíte to jako výhodu nebo nevýhodu, že pískáte stále stejné týmy?

Vnímám to jako výhodu. Týmy mě znají a nedovolí si tolik. Více mě respektují. A ano sice pískám stejné týmy dokola, ale jejich úroveň je vyšší, takže vidím kvalitní ragby a neberu to tak. I některé zápasy juniorské ligy jsou velmi kvalitní. Navíc pískám také například zápasy dětí. Není to pořád stejné, objevuji se na všech úrovních.

Rozhodujete také mezinárodní zápasy. Jak moc se liší od těch v české lize?

Dříve jsem pískal reprezentační zápasy hodně. Ale jak už jsem starší, tak nejsem tak často nominovaný. Pozvali si mě například i do jiných evropských soutěží. V těchto zápasech mě týmy tolik neznají a nevyvíjí na mě takový tlak. Hra je také na vyšší úrovni, což je pro rozhodčího vždy lepší.

Mnoho sportů využívá videorozhodčího. Chtěl byste ho i v ragby?

V českém ragby se video vůbec nevyužívá. Určitě bych ho uvítal, protože je založeno na duchu fair play. Když se zavádělo ve Francii, bylo nejprve šest kamer, poté dvanáct a teď už jich je při mezinárodních zápasech čtyřiadvacet. I tak jsou situace, kdy není vše vidět. A my nemáme k dispozici vůbec žádné video. Když máte běžet s osmnáctiletým klukem přes osmdesát metrů, tak ho nemůžete nikdy stihnout. Než zapískat něco špatně, tak bych raději měl k dispozici video a ověřil si to.

Má český ragby rozhodčí nějakou šanci dostat se do vrcholových evropských lig jako je ve Francii nebo Anglii?

Má i nemá. Je to dané politikou. My se tam nedostaneme kvůli tomu, že jsme v Rugby Europe, která je podřízena světové federaci IRB. Dostaneme se maximálně na pomezí světových turnajů. Můžeme pískat v Polsku, Rumunsku. Ale tyto vyšší soutěže v Anglii nebo Francii ne. Ale jak už jsem říkal, je to dané pouze politikou. Výkonost by na to čeští rozhodčí měli. Často jsme za svoje výkony chváleni a lidé se nás ptají proč nepískáme vyšší soutěže. Naše odpověď je, že jsme Češi.

Nemrzí vás, že jste se do těchto soutěží nedostal?

Nemrzí. Jsem Čech. Mě těší, že jsem například pískal zápas jihoafrického týmu a české reprezentace a po zápase za mnou přišli trenéři, kteří byli spokojení a říkali mi, že takhle by to mělo vypadat. Měl jsem nabídky jít pískat například do Španělska, ale to je otázka vlastních finančních prostředků a času.

Ragby nepatří mezi nejpopulárnější sporty. Může se člověk uživit jako rozhodčí?

Nemůže. Ačkoliv nám všichni závidí, tak se měsíčně dostanu na výdělek okolo deseti tisíc hrubého.

Jak velké jsou odměny za zápas?

Za jeden zápas je odměna dva tisíce korun. Na nižších úrovních je to samozřejmě méně. Mezinárodní zápasy jsou třeba hodnocené úplně stejně. Podobnou zkušenost mám také ze Švýcarska, kde jsem tři měsíce pískal. Odměny za zápas jsou tam téměř stejné.

Máte nějaký sen nebo cíl jako rozhodčí?

Jako rozhodčí jsem všeho docílil. Nyní bych chtěl být dobrým trenérem rozhodčích a být součástí tohoto kolotoče. Rád bych vychovával nové rozhodčí, protože to tomuto sportu chybí. Trenérů i hráčů je relativně dost. Ale když není rozhodčí, nedá se hrát. Od ragby určitě nechci odejít.

Co chybí českému ragby, aby se posunulo na vyšší úroveň a národní tým se například kvalifikoval na mistrovství světa?

Profesionalismus. A to znamená peníze. Je to stejné jako u jiných sportů. V poslední době se to posunulo a v Dukle jsou hráči, kteří jsou poloprofesionálové, ale těchto lidí je málo. Když se pár hráčů reprezentace zraní, je to velký problém a výkon je výrazně horší a prohrávají zápasy, které by neměli. Bylo by potřeba, aby se ragby dostalo do škol a na univerzity.

JAN VOSTAL