Oslavil jste narozeniny?

Koronavirus platí pro všechny včetně nás, takže jsem je oslavil normálně podle možností, jaké nám dovolují příkazy a zákazy. Samozřejmě byla oslava příjemná.

Jak se cítíte jako čerstvý osmdesátník?

Nepřipadám si tak, žel bohu musím konstatovat, že to tak je. Když se člověk dožije takového věku, je to super, na druhé straně však ví, že podstatně víc toho bylo, než bude.

Extraliga, hokej, Hradec Králové, Kometa Brno
Kometa zaspala v předbrankovém prostoru a v Hradci utrpěla vysokou prohru

Jak často jezdíte na kole?

Třikrát až pětkrát týdně. Počítám na hodiny jako za našich mladých časů, jezdím většinou tak na tři, nanejvýš tři a půl hodiny.

I v zimě?

Dneska je takové cyklistické oblečení, že záleží jen na tom, co si na sebe vezmeme, ne na počasí. Když se někomu chce, tak jede, oblečení i obutí zabrání, aby člověku byla na kole zima.

Vyrážíte na kolo sám?

Bydlím na vesnici u Prahy, taky z vesnice pocházím. Kolo je vhodné z toho pohledu, že nikoho nepotřebuji, vyrazím a hotovo.

Manželka vám kolo nezakazuje?

Nikdy to nedělala a kdyby začala, poslouchat ji nebudu. Ta je spíš ráda, že jsem pryč. (smích)

Pavel Doležel
Narozen: 30. listopadu 1940 v Černé Hoře
Sport: silniční cyklistika, později kouč české a řecké reprezentace
Klub: Favorit Brno
Závodní úspěchy: celkové 2. místo v Závodě míru 1965, v Závodě míru startoval šestkrát a vyhrál dvě etapy, 12. místo na mistrovství světa v roce 1967, na mistrovství světa startoval v letech 1964 až 1967, vítěz etapového závodu Okolo Skotska 1965, historicky první vítěz ankety Král cyklistiky v roce 1965
Trenérské úspěchy: 3. místo na olympijských hrách 1980, 5. místo na olympijských hrách 1976, 3. místo na mistrovství světa 1975, 3. místo na mistrovství světa 1981 (vše závod družstev na 100 km), v roce 1984 byl jeho svěřenec Jiří Škoda vyhlášen nejlepším amatérským cyklistou světa
Zajímavost: Závodu míru se zúčastnil jako závodník, trenér, novinář, funkcionář i ředitel

Vaše dlouhá a úspěšná kariéra se pojí především se Závodem míru. Jak se za ní ohlížíte?

Naše generace nedá na Závod míru dopustit. Jel jsem ho jako závoďák, trenér, funkcionář. Je velká škoda pro českou i československou cyklistiku, že už není. Když se nenajde blázen, který bude takové akce organizovat, zpět se nevrátí. Dneska u nás sport nejde nahoru, spíš naopak. Neexistují kluby a trenéři, kteří by sport dělali s takovým fanatismem, jaký jsme zažili my. To není jenom v našem sportu, ani v ostatních nejsou lidé. To je obrovská škoda. Nejsou organizátoři tréninků, závodů. Rozhodují tři věci: číslo jedna – peníze, číslo dvě – peníze, číslo tři – peníze. Žel bohu.

V čem je doba jiná, když za vaší éry to fungovalo?

To není v žádném případě otázka jednotlivců nebo sportu, takové je klima ve společnosti. V současné době skoro neseženete člověka, který vám udělá závory na silnici. Potřebujete sto dvacet až sto třicet pořadatelů na cyklistický závod. V minulosti to dělali tatínkové, kteří měli děti v klubu. Přišli a stoupli si na křižovatky. Dnes to nepřichází v úvahu. Dělal jsem pět nebo šest let mistrovství Evropy Masters v cyklistice ve Žďáru a potřebovali jsme taky lidi k zabezpečení křižovatek, aby nedošlo k havárii. Těžko jsem je dával dohromady. Když jsem přišel do hospody, přihlásil se jeden. Říkali mi: Buď nám dáte peníze, jídlo a pití, nebo si tam stoupněte sám. Horší to ovšem mají odvětví, která potřebují kurty nebo haly.

Závod míru jste vedl od roku 1992 třináct let jako ředitel. Bez vás už se uskutečnil jenom v roce 2006 a nadobro skončil. Může ho někdo obnovit?

Jestliže v současné době nevadí představitelům české cyklistiky, že se nekoná, proč by to mělo vadit ostatním? Já, Honza Smolík (vítěz Závodu míru v roce 1964 - pozn. red.) i kluci po nás začali jezdit kvůli Závodu míru. Byl v rozhlase, televizi, v novinách, hovořilo se o něm, byla to sportovní událost. Samozřejmě stojí nějaké peníze, námahu, ale vždycky za ním stáli lidé, kteří v tomto momentě nejsou. Mladí lidé ani nemají zájem. Vše záleží na penězích, které se těžko seženou, zvlášť v současné době. Nevěřím, že by se nějakým způsobem Závod míru obnovil.

Čeho si ve své bohaté kariéře nejvíc považujete?

Nejvíc si vážím vztahů mezi lidmi, to je základ, aby se mazalo dál. Naše stará grupa, Honza Smolík a další, se stále setkává jednou za rok. Napřed v Novém Boru, letos to bylo v Brně a přijelo nás dvaasedmdesát, i ze Slovenska. Od svazu je hezké, že nám pomáhá finančně, abychom zaplatili, co je zapotřebí.

Dělají vám radost někteří čeští cyklisté?

Určitě dělají, Štybar nebo Kreuziger jsou osobnosti, klobouk dolů před nimi. Kdo přichází v současné době, už nemá takovou pozici. Každý mančaft má jednoho, dva, tři lidi, na které se jezdí. Jednoho na dlouhý etapák, dalšího na krátký, jednorázové závody, ale ostatních patnáct nebo dvacet jsou domestici. Na post lídra ani šéfové nikoho od nás nepřipustí. Jediný tým z východu byl polský CCC, který končí, zůstávají už jen Rusové. Ostatní Češi, Slováci, Maďaři jdou do mančaftů v Německu, Itálii, Francii, když chtějí být ve světovém pelotonu. Nezbývá jim nic jiného, než přijmout roli, kterou týmy nabídnou.

Gólman FC Zbrojovka Brno Jiří Floder.
Umlčet škarohlídy je taky motivace, říká brankář Floder o remíze se Slavií

Díváte se na cyklistické závody?

Jestli se mohu pochlubit, jako pasivní divák v televizi nevynechám žádný závod, o kterém vím, že se přenáší. Tomáš Jílek skvěle komentuje Tour, Giro i Vueltu. Slyšel jsem paní, která říká, že nepotřebuje dnes někam jezdit, protože se podívá v televizi. I na jiná odvětví se podívám, ale z devadesáti procent na silnici.

Skoro nikdo vám neřekne jinak než Toleďák podle Federica Bahamontese. Španělský silničář, který v roce 2013 vyhrál anketu časopisu L'Équipe o nejlepšího vrchaře v historii Tour de France, v červenci oslavil 92. narozeniny. Jak přezdívka vznikla?

V naší době jezdili slavní cyklisté Jacques Anquetil, Raymond Poulidor a taky Bahamontes, výborný vrchař. Kluci, jak to bývá, si hráli na Poulidora nebo Anquetila, pro mě byl číslo jedna Bahamontes. Říkalo se mu Orel z Toleda, fandil jsem mu a zůstalo mi to.