Existují určité jistoty. Země se nepřestane otáčet, čas nikdo nevrátí, daně se nezačnou platit samy. O neochvějnou jistotu se opírá také česká reprezentace v dráhové cyklistice. Když se řekne naděje na úspěch, všichni vzhlíží k bodovacímu závodu.

Parádní česká disciplína pravidelně přináší na mistrovství Evropy či světa umístění v elitní desítce a v posledních letech už z ní padají tak samozřejmě jako déšť v Anglii také medaile.

Světový šampionát v Kodani 2010 – bronz Milana Kadlece. Kontinentální mistrovství v Polsku ve stejném roce – zlato dvojice Jiří Hochmann a Martin Bláha. Světový šampionát v Apeldoornu 2011 – stříbro Jarmily Machačové a stejný kov dvojice. Holt, když je na někoho spoleh.

Očekávání vložené do bodovačkářů se naplnilo také na letošním mistrovství Evropy v nizozemském Apeldoornu. Hned první den vybojovali bronz Machačová i Kadlec. A s jakou grácií. Profesor Kadlec opět vyučoval mladší kolegy a už před koncem závodu věděl o své první kontinentální medaili. Po dojezdu se zdálo, že se při 160 kolech ani nezadýchal.

Machačová zase od startovního výstřelu působila dojmem, že její touha se nesetkala s formou ve stejný den. A když už s ní skoro nikdo nepočítal, přejela bez mrknutí kompletní balík a dostala bronzovou odměnu, první evropskou seniorskou medaili. Její vyčerpaný výraz ihned přebil nestrojený úsměv blahobytu.

Člověk ve svém životě prostě jistoty potřebuje a díky skvělé práci reprezentace dráhových cyklistů si jich užívá také Česká republika. Á propos, závod v Apeldoornu čeká ještě na dvojice a bez povšimnutí určitě přední příčky nenechají ani čeští keirináři.