O tom, že dráhoví cyklisté mají stejně jako jiní sportovci kočovný život, není třeba polemizovat. Mistrovství Evropy hostí nizozemský Apeldoorn, světový šampionát v březnu uvítá australské Melbourne, na úvodní Světový pohár pojedou do kazažské Astany, další hostí kolumbijské Cali či čínský Peking.

Pomineme-li hotely, stává se jejich přechodným domovem dráha, přesněji řečeno kóje, kterou má každá reprezentace vymezenou uvnitř velodromu. Některé disciplíny je do oplocené ohrady uvězní na celý den. Sprint, keirin, v případě dopolední kvalifikace i bodovací závody a samozřejmě omnium, které zabere dva dny po třech disciplínách.

Takže dráhaři třeba v sedm hodin ráno posnídají, autem se přesunou na velodrom a mohou se z něj vracet až hodinu před půlnocí. V kóji mají vše od jídla a pití, přes židle či masérský stůl až po válce na kola pro rozjíždění před startem a území mechanika. Čas, kdy zrovna nešlapou nebo se neprotahují, tráví různě. Poleháváním, relaxací, surfováním po internetu a především soustředěním. Z jiných závodů moc nemají.

V přechodném obýváku, který člověku evokuje například pohled na blažený výraz masírovaného sportovce, se také celý den stravují. Ovšem na velodromu a navíc mezi závody se moc pestré stravy nedočkají. Takřka výhradně jde o těstoviny, na doplnění energie přijdou vhod muffiny.

Maséři, kteří se o přípravu jídla většinou starají, dokáží z obyčejných těstovin vytvořit senzační pochoutku na obrovské množství způsobů. Jenže velké závody trvají tři až čtyři dny a jíst ač jiné, tak vlastně od rána do večera dokola stejné italské jídlo, omrzí. Nic proti penne, špagetám nebo farfale, ale steak prostě chutná jinak. Však víte.