O bruslení se mluví od rána do večera, říkají sourozenci Březinovi

Považujete za výhodu žít v krasobruslařské rodině, nebo byste si raději od sportu odpočinuli?

Michal: Je toho samozřejmě hodně, ale protože většinu času trénuju v Německu, nemám bruslení tolik jako Eliška. Ta je na stadionu celý den, taťka tam pracuje, ještě ji trénuje, jsou spolu pořád. Bruslením žije celá rodina, je na pořadu každý den a pro Elišku to bývá možná těžší než pro mě, jsem schopen uniknout.

Eliška: Mám to trošku těžší, pořád o bruslení slyším, jak na zimáku, tak doma.

Dokážete se chvíli o krasobruslení nebavit?

Eliška: To zvládneme. (úsměv)

Michal: Pokud se vidíme, málokdy se bavíme o bruslení mimo led. Čím míň člověk o bruslení mluví, tím je sport jednodušší. Nemá ho v hlavě celý den, pak přijde na stadion a je rád na ledě. Když o bruslení slyší každý den od rána do večera, někdy je to až depresivní, člověk nemá ani chuť jít na led, není to, co chce.

Od toho se u Březinů snad nedá oprostit…

Michal: Taťka je trenér, chce o věcech mluvit, rozebrat chybu. Myslí to dobře, ale v některých momentech i můj trenér ví, že když se nedaří a je to v hlavě, bývá jednodušší nemluvit a snažit se závodníkovi hlavu vyčistit jinou věcí. V tom se taťka může zlepšit, jde o jedinou věc, kterou bych mu jako trenérovi vytkl.

Takže pro Elišku představuje jediný únik zamknout se v pokoji?

Eliška: Je samozřejmě těžké uniknout, slyším o bruslení od rána do večera a někdy to není k vydržení, pak člověk přemýšlí, zda se mu vůbec druhý den chce na led. Samozřejmě vím, že to taťka myslí dobře, ale někdy to není pravé ořechové.

Mamka uklidňuje situaci?

Eliška: Přesně tak.

Michal: Mamka nerada mluví o bruslení, když se doma začne rozebírat, je vždycky ta, která se to snaží trošku uklidnit a převést jinam.

Měla Eliška od začátku nalajnovanou cestu, že bude taky dělat krasobruslení?

Eliška: Taťka bruslil, Michal bruslí, už jsem neměla co jiného dělat, takže jsem taky musela začít. (úsměv) Bavilo mě to a zůstala jsem.

Michal: Byla výborná i v gymnastice, chodila na Sokol Brno, párkrát závodila a dokonce vyhrála. Určitě ji nikdo nenutil, chtěla bruslit sama a ani to nebyla chyba. Jako sportovec je velice dobrá, gymnastiku trénovala s Kristýnou Pálešovou, a kdyby v ní zůstala, je určitě na stejné úrovni jako v bruslení.

Může sourozenecký pár dosáhnout něčeho lepšího, než se spolu zúčastnit mistrovství světa?

Eliška: Samozřejmě je to perfektní, jen málo sourozenců se dostalo na mistrovství světa, pokud nejde o taneční pár nebo sportovní dvojici. Hodně sourozenců bruslí, ale jeden z nich není tak dobrý, aby se dostal na světový šampionát.

Michal: Určitě se každé rodině nepovede, aby sourozenci dohromady závodili na takové úrovni jako mistrovství světa. Jediné, kam se to ještě dá posunout, bude olympiáda, kdyby se jí podařilo kvalifikovat na příští. To je absolutní vrchol, když člověk přijede a závodí se sourozencem ve stejném okamžiku na olympiádě, kde oba reprezentují celou Českou republiku, nejen bruslení. Pro Elišku jde určitě o jeden z hlavních cílů pro příští tři roky a neměl by pro ni být takový problém se na hry dostat.

Čím si vysvětlujete, že se vám jako sourozencům tak daří?

Michal: Měli jsme dobré základy nejen v tom, že taťka bruslil, ale i že jsme oba dva začali v Brně v klubu TJ Stadion, který má jednu z největších historií v republice. Máme několikanásobné mistry světa, kteří jezdili i po olympiádách. Byli tady super trenéři, kteří nás naučili základy a takové bruslařské chování, že člověk přijde na led a musí mít k němu respekt, i k ostatním, co jsou na ledě, a tomu, co se učí.

Eliška: Možná že za to můžou i geny, ale spíš je to tím, že když člověk chce na mistrovství světa, poctivě trénuje, aby se tam jednou objevil.

Jak prožíváte závodní jízdy toho druhého?

Eliška: Když jede Michal, už jak se postaví, vím, jestli je v dobré náladě a zajede to. Když vidím, že je nervózní, jsem taky. Pokud skočí první dva skoky a je to dobré, jsem v klidu a říkám si, že to zvládne, bude to perfektní.

Michal: I když člověk stojí za mantinelem nebo sedí na tribuně a dívá se, není vůbec nic, co může pro druhého udělat. Je to ještě horší, když na ledě stojí vaše sestra. Chcete, aby zajela co nejlíp, ale přitom jí nemůžete absolutně žádným způsobem pomoct. Pokud se nedaří, na myšlenky i nervy je to těžké na ledě i mimo něj.

Existuje něco, co byste od sourozence rádi v krasobruslení měli?

Michal: Myslím, že jsme oba dostali to stejné, protože umíme skákat, máme dobrou techniku skoku. Za to vděčíme nejvíc taťkovi a trenérům Divínovi, Starcovi a Fajfrovi, kteří nás naučili skákat. Věc, na které musíme oba ještě zapracovat, je emoční stránka. Když člověk vleze na led a prezentuje výrazovost programu, tam se máme kam posunout.

Eliška: Všichni lidé, co nás znají, říkají, že jsme jako přes kopírák. Skoky jsou u nás v podstatě úplně stejné, akorát druhá známka nám oběma chybí.

Je možné, že byste spolu vytvořili sportovní dvojici nebo taneční pár?

Michal: Bylo by úplně ideál-ní jezdit spolu, ale bohužel nejsem postavou zrovna nejlepší na sportovky nebo tanečky, jsem docela malý a Eliška je jedna z nejvyšších holek, se kterými závodí, takže to asi nevyjde.

Eliška: Je hodně takových párů, ale Michal je malý, jsem na něho velká, asi by to nešlo dohromady. Ani bychom spolu asi nedokázali trénovat, protože bychom se pořád hádali. (úsměv)

Manželka umí situaci uklidnit, povídá otec Březina

Brno - Rodinný klan Březinů vládne českému krasobruslení. Jeho hlava je otec Rudolf, který stojí za začátky Michala i mladší Elišky. Z obou závodníků Stadionu Brno jsou úřadující domácí šampioni a Českou republiku reprezentují na mistrovství Evropy i světa. „Michal chtěl hrát hokej, takže jsem ho přivedl na stadion, ať se nejdřív naučí bruslit. A když druhé dítě vodíte s sebou, nějak z toho vyplyne, že dělá krasobruslení taky," usmívá se Rudolf Březina.

Synu Michalovi se věnoval v jeho začátcích, dceru Elišku stále trénuje. Krasobruslení patří k častým rodinným tématům. „Musíme rozdělit, co se děje na tréninku a doma. Lhal bych, kdybych řekl, že se tam o krasobruslení nebavíme, ale snažíme se ho domů až tak netahat," líčí otec. „Pokud se daří, je dobré, v opačném případě těžší," přitakává.

V tu chvíli prospěje každému závodníkovi spíš klid. „Doma nemá cenu se moc bavit, každý potřebuje klid, odreagovat se, když jde druhý den zase na trénink a ten už může být dobrý. U holek to však není jednoduché. I tenistky jeden den zahrají perfektně a druhý den jsou jinde," podotýká Březina starší.

Manželka Edita představuje osobu, která rodinu usměrňuje při přílišném řešení sportu. „Je takový správný mezičlánek, který to umí uklidnit. Ale s dětmi se nehádáme, jen někdy dojde na pracovní výměnu názorů," sděluje otec a trenér.

Oba jeho potomci prošli v začátku kariéry ve Stadionu Brno stejnými trenéry, kteří jim vtiskli patřičné základy, aby se prosadili i na mezinárodní scéně. „Vždycky jsme dohromady fungovali jako tým, v tom vidím cestu do budoucna, i když jde o sport jednotlivců. Týmová práce přinesla výsledek," sděluje Březina, jenž závodil v éře olympijských medailistů Jozefa Sabovčíka a Petra Barny.

Dceru Elišku vede společně s úspěšným koučem Ivanem Rezkem, jenž například přivedl k titulu mistrů světa sportovní dvojici Radka Kovaříková René Novotný. „Eliška se hodně zlepšila, pomohlo jí to po psychické stránce. Ivan Rezek do tréninku vnesl své zkušenosti, přece jen se pohybuje čtyřicet let v krasobruslení na nejvyšší úrovni," pochvaluje si jeho přínos.

Vystoupení svých dětí emotivně prožívá. „U televize či na tribuně je to jiné než za mantinelem. Bylo hrozné, když Eliška spadla na mistrovství Evropy u prvního skoku. Řeknete si: Co teď?" líčí otec.

I vinou zdravotních potíží už při sledování závodů není tak nervózní. „Absolvoval jsem zákrok na srdíčku, tlaky už mi tak nelítají, doktoři to spravili a možná jsem se tím uklidnil," rozesměje se Březina starší.