Co si pod tím představit? Poklidný park v centru Londýna je obklopený červenými doubledeckery a desítkami dobrovolníků.

Čas od času tu z taxíku přivážejících žurnalisty z hotelů vycupitá spěchající postava. Stejně jako já.

Poprvé to byla docela fuška. Běhal jsem po obvodu rozlehlého náměstí, na fialových cedulích jednotlivých stanovišť jsem v rychlosti odhadoval, která ikonka znázorňuje jaký sport. Chyba se může hrubě nevyplatit. Jednotlivá sportoviště jsou rozesetá po městě. Nasednout do špatného „doublu", znamená přijít třeba o tři hodiny drahocenného a vždy scházejícího času. Tak je třeba velmi pečlivě rozlišovat ikonku tenisu od badmintonu. A že jsou si podobné. No, co. Místo tenisového chrámu jsem málem mířil na druhý konec města. Proto je lepší vždy otevřít pusu. Dobrovolníci jsou ochotní a většinou vědí. Ale pozor! I tak může přijít zádrhel. Vyslovujte řádně: Artillery (ártilery) rozhodně není to samé co Archilery (árčilery). Stačí trochu zamotat jazyk a stojíte na špatném stanovišti. Pokud svou mýlku rozvinete, namísto střelnice s kupou českých medailových nadějí skončíte na lukostřelbě napěchované roboticky přesnými Asiaty.

Uběhne pár dnů a člověk si zvykne. A může si i hektickou londýnskou dopravu užít. Ve středu jsme se s českým kolegou usadili v horním patře novinářského doubledeckeru. Jediní v celém autobuse. Vylepili jsme se za předním sklem, fotili Tower i Big Eye a užívali si chvilky pohody…

Prásk! Z letargie nás najednou probrala velká rána. Uff. To byly jen velké větve stromů, které narazily do skla. Jsme ve vilové čtvrti ústící do Wimbledonu. Tak zase vzhůru do práce!