Otec brněnské Dukly František Jursa zažil Vánoce na rovníku

Velkého úspěchu ještě v závodním sedle dosáhl v roce 1956, když reprezentoval Československo na olympiádě v australském Melbourne. Ve stíhacím závodě družstev dráhařů na čtyři kilometry skončil pátý. „Považovali jsme to za neúspěch, cítili jsme se na víc. Když se na výsledek podívám teď, co bychom za něj dali?“ usměje se.

Olympijskou pohodu narušily reprezentantům až revoluční události v Maďarsku, které se vzbouřilo proti stalinské diktatuře. „Vedoucí naší výpravy dostal strach, abychom neemigrovali. Po konci her proto oznámil, že nám došly peníze a musíme se okamžitě odstěhovat. Než se prý spraví porouchané letadlo, ubytování nám poskytnou na sovětské lodi. Jakmile jsme se na ni dostali, odjela od břehu a my byli v pasti,“ popisuje.

Jursa v té době o emigraci neuvažoval. A to i přesto, že měl ideální příležitost. „Potkal jsem v Austrálii krajana, který kdysi žil v Brně ve stejné ulici. Říkal mi, ať zůstanu, že mi vše potřebné zařídí. Ale já nemohl,“ vzpomíná.

Půl roku předtím se mu s manželkou narodila jediná dcera. „Daroval mi alespoň bumerang. Prý proto, že ten se vrací. Mám ho dodnes doma,“ zasní se.

Při návratu do vlasti zažil neopakovatelné momenty. Místo přímé cesty letadlem jel lodí a vlakem oklikou přes Sovětský svaz. „Vezli nás Tichým oceánem. Přejeli jsme rovník, kde bylo čtyřicet nad nulou, a skončili ve Vladivostoku, kde jsme mrzli při teplotách kolem třiceti stupňů pod nulou,“ popisuje.

Pil s Chruščovem

Z moře pak s výpravou nastoupili do vagonů a dvanáct dní jeli po Transsibiřské magistrále na západ. Domů se dostal až v polovině ledna. „Nový rok jsme slavili na Sibiři a Vánoce někde na rovníku. Po cestě jsme se v Kremlu účastnili banketu na oslavu ruských sportovců, kde si s námi přiťukával i Chruščov,“ popisuje setkání s tehdejším prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

close info Zdroj: null zoom_in

Po návratu z „okružní jízdy“ se z aktivního závodníka stal i manažer. Reorganizace československého sportu zrušila tehdejší Ústřední domy armády a sportovní oddíly se přesunuly i do ostatních měst. „Funkcionáři mi v roce 1957 nabídli, zda bych v Brně vytvořil klub silniční cyklistiky. Byl jsem neznalý, nezkušený, ale plný nadějí,“ přibližuje svůj nelehký úkol v pouhých čtyřiadvaceti letech.

Postupem času vybudoval Jursa z Dukly jednu z nej-úspěšnějších základen československé cyklistiky. Příčiny vidí v tvrdém tréninku a poctivém přístupu jezdců. „Třeba Miloš Hrazdíra dovedl makat na trenažéru několik hodin, tréninky jsme měli dopoledne i odpoledne, k tomu ještě náročné běhy v terénu. Používali jsme všechny dostupné prostředky, abychom získali co nejlepší kondici. Kluci byli tvrdší, než jsou teď, kdy mají závodníci k dispozici mnoho podpůrných prostředků. Tehdy neexistovalo nic,“ podotýká kouč, jehož specialitou byla příprava silničářů.

Za svou téměř čtyřicetiletou trenérskou kariéru mu prošly rukama desítky úspěšných cyklistů. Rád vzpomíná třeba na dříče Padrnose, bojovníka Klasu, Smolíka nebo na vítězství „odchovance“ brněnské Dukly Jána Svorady v závěrečné etapě Tour de France na Champs-Élysées v roce 2001. „V té chvíli se mi splnil sen. Vzpomněl jsem si, jak kdysi ve svém prvním závodě spadl na mokru v hromadné kolizi a rozbil nové kolo. Seděl pak na příkopě a plakal. A to byl člověk, který poté dozrál ve vítěze etapy slavného závodu,“ hrdě říká.

Olympijský atentát

Jedním dechem ale dodává, že cyklistika s sebou nesla i smutnější okamžiky. Třeba když v roce 1986 při závodě tragicky zahynul Vlastimil Moravec. O čtrnáct let dřív se zúčastnil olympijských her v Mnichově, kde palestinští teroristé zavraždili izraelské sportovce. „Odjížděl jsem zrovna na trénink, když jsem uslyšel a uviděl střelbu. Vůbec jsem ale netušil, o co jde,“ přiznává.

Dukle Brno šéfoval do roku 1963, kdy skončil kvůli emigracím některých jeho cyklistů. „Prý jsem měl špatnou politicko-výchovnou práci,“ podotýká. Následně v oddíle zůstal jako trenér mládeže až do roku 1994. Dodnes je předseda TJ Dukla Brno. „Zase jsme zpátky v černopolských kasárnách, kde jsme kdysi začínali. Tak jen aby to nebyla i konečná…,“ hlesne při otázce nad budoucností oddílu i české cyklistiky.

Jursa s ní začínal v naprosto opačné situaci, právě před jejím rozmachem v Československu ve druhé polovině 20. století. Po druhé světové válce dostal s bratrem k narozeninám první kolo. „Táta nám ho chtěl pořídit oběma, ale my mu řekli, ať raději koupí jedno pořádné závodní,“ přibližuje.

Hned v první zatáčce prvního závodu jej ale po nehodě rozbil. „Stalo se to v Husovicích, kde dodnes bydlím. Když venčím psa, pravidelně míjím kritickou zeď u hasičárny,“ směje se Jursa.

Právě kvůli svým častým nehodám v závodech spával na zemi a rodina jej dlouho od cyklistiky odrazovala. „Byl jsem často celý dodřený a od krve, takže jsem nesměl do postele. Říkali mi, že se na kolo nehodím, což mě naopak povzbuzovalo k větší práci. Zlom přišel, až jsem poprvé zvítězil,“ oddechne si.

V roce 1952 získal první silniční titul, když porazil v té době fenomenálního československého jezdce a vítěze Závodu míru Jana Veselého. „Díky tomu jsem o rok později odešel do Prahy. Bylo štěstí, že právě v té době začínalo tříleté přípravné období na olympiádu v Melbourne. A já byl součástí družstva,“ dodává.