Takže si uvědomujete, na jaký jste dosáhli úspěch?
Myslím si, že i když je to druhé místo, už nezažijeme víc než tady, aby nás hnaly tři, čtyři tisíce natěšených fanoušků celou dobu. To je neskutečně. Pro nás všechny, když budu mluvit za celý tým, je to vrchol kariéry. Ať přijedeme na evropský či světový šampionát kamkoli, takovou euforii, nadšení a diváckou podporu určitě nikde nezažijeme.

Fanouškům jste po zápase děkovali. Přemáhali jste se, abyste v tu chvíli skryli smutek?
Už jsme si zvykli, že jsme poslední tři roky hráli utkání o bronz a ve dvou případech jsme turnaj končili v euforii, že jsme ho získali, závěrečný ceremoniál jsme si pak užili. Takže jsme říkali, že lidem musíme poděkovat, nemohlo převládat vůbec žádné zklamání. Diváci si to zasloužili a potřebovali jsme se s nimi rozloučit, vrátit jim, co nám dávali po celou dobu šampionátu.

Mohli jste něco ve finále udělat jinak?
Bylo to takové opatrné, ale zápas se vyvíjel přesně, jak jsme chtěli, tedy dostat se do vedení, být na balonu. Věděli jsme, že Rusové netočí celé pětky, chtěli jsme je utahat a mysleli jsme si, že jim později dojde dech. Když jsme vedli, chybělo nám, abychom přidali branku na 2:0, protože šance jsme na to měli, v ten moment se zápas asi lámal. Že jsme pak dostali gól na 1:1 a utkání šlo do penalt, to je loterie a nikdo se nemůže na nikoho zlobit. To už je buď, anebo.

Měli jste zázemí ve čtyřhvězdičkovém hotelu hned vedle stadionu, jak o vás organizátoři pečovali?
Ubytovali jsme se v Bobycentru už čtyři dny před mistrovstvím Evropy a bylo o nás postaráno fantasticky, i program nám realizační tým uzpůsobil skvěle. Podívali jsme se na ohňostroje, jeli jsme šalinou do Bystrce, zašli jsme do wellness. Měli jsme nejlepší servis a už vůbec se nebavím o devátém patře a prezidentském apartmá, kde jsme mohli sledovat soupeře a studovat ho na videu. Dostali jsme veškerý komfort, pohodlí, regeneraci, maséra, všechno.

Připadali jste si jako profesionálové?
Trošku jsme si čichli k profiživotu a nedokážu ani domýšlet, co se děje v áčkovém nároďáku ve velkém fotbale. Už tohle je strop a velká pecka. Jsem rád, že to můžu zažít aspoň z této strany. Nikdo z nás tohle ještě nikdy nezažil a myslím si, že už nezažije. Je to nepopsatelné, neuvěřitelné, nejkrásnější fotbalový zážitek.

Co říkáte na úroveň soupeřů na turnaji, v základní skupině jste dali Lotyšům šest branek, Izraelcům sedm.
Základní skupiny jsou takové na rozkoukání, abychom si vyzkoušeli různé varianty, sestavy, jak si kdo s kým vyhovuje. Jakmile jde turnaj do osmifinále, tam už není slabých soupeřů, zápas rozhoduje třeba jeden gól, může jít do penalt. Je to o jedné chybě a kdo ji udělá. Myslím si, že jsme pavoukem propluli docela slušně a suverénně. Turnaj se lámal zápasem s Bulhary, kteří byli vynikající. Tím jsme to zlomili, proto jsme došli až tak daleko a Euro dopadlo, jak dopadlo.

Už víte, kam si doma umístíte medaili?
Mám doma sbírku pár medailí a takovou vitrínku. Tuhle budu řadit momentálně jako nejcennější a musím jí najít místo. Hlavně doufám, že není poslední a chci ještě nechat místo pro zlatou.

Chyběl jste u posledního divizního zápasu vašeho Hodonína, a přišel tak o oslavy postupu do Moravskoslezské fotbalové ligy. Mrzí vás to?
Z jedné strany mě trošku mrzí, že jsem s klukama v Hodoníně nemohl oslavit postup, z druhé jsem strašně nadšený, že kluci zvládli poslední kolo i beze mě, protože v Hodoníně byl celý rok obrovský tlak. Vůbec nevadí, že jsem u toho nebyl, za čtrnáct dní začíná příprava a oslavím to s klukama s několikadenním zpožděním. Jsem hlavně šťastný, že jsme postoupili do vyšší soutěže a budeme hrát MSFL. Příští rok bude zase jiný, zajímavější i pro mě.

Bude pro vás třetí liga vrchol fotbalové kariéry?
Hrál jsem ještě druhou ligu na Slovensku, ale v České republice jsem hrál nejvýš MSFL. Moc se na ni těším, je fotbalová, nám s Hodonínem bude určitě víc svědčit. Už se tam hraje fotbal, není to taková kopaná jako v divizi. Máme fotbalové mužstvo, bude nám sedět víc než divize.

Jaké je nastupovat vedle exligového matadora Tomáše Polácha?
Jedním slovem fantastické. Díky Tomášovi jsem se dostal do Hodonína, on chtěl, abych tam šel. Je to jeden z nejlepších fotbalistů, ne-li nejlepší, se kterým jsem kdy hrál. Vážím si ho i jako člověka, jezdím s ním pětkrát v týdnu z Brna, sedli jsme si lidsky, jsme v každodenním kontaktu, i když nemáme trénink. Tomáš je nejenom fantastický fotbalista, ale hlavně skvělý člověk.

Futsal za Blansko si také ještě zahrajete?
Jsem domluvený s klukama z Blanska, že v zimních měsících prosinci a lednu, když není velký fotbal, na pár zápasů přijdu. Ale určitě ne celou dobu, protože fotbalu je dost a dojíždění mám taky docela hodně. Jsem rád, že si můžu odpočinout, určitě si však na pár utkání půjdu kopnout.

Těšíte se do futsalové divize, do které jste postoupili z krajského přeboru?
Jsem zvědavý, jaký tam bude výkonnostní skok. Kluci, kteří mají na starosti náš tým, říkali, že nám to taky bude sedět víc. Mančafty nebudou tak zalezlé, budou chtít hrát. Jsme mužstvo, pro které to bude dobré a možná lepší než v krajském přeboru.