Nechtělo si jí do pětikilometrové trati a nakonec dohmátla stříbrná. Pětadvacetiki­lometrový maraton nemusí už vůbec, ve vodě se nudila a vylezla na břeh s bronzem. Hodně paradoxní mistrovství Evropy v dálkovém plavání zažila Jana Pechanová. Závodnice brněnské Komety získala v izraelském Ejlatu ze tří startů dvě medaile a přerušila pětileté čekání na cenný kov z velkého závodu. „Opravdu jsme neměla chuť plavat ani jednu trať. O to je výsledek příjemnější,“ usmívá se jistá účastnice olympijských her v Londýně.

Velká medaili po pěti letech, vybojovaná účast na olympijských hrách. Zase si zvykáte na zvýšený mediální zájem?
Rozhodně ho vnímám, i když ho nepociťuju ani tak osobně. Je milé, když se píše o mně, ale budu raději, pokud se objeví víc a víc článků o plavání a pomůže to našemu sportu.

Z Izraele jste se vrátila až v pondělí večer, byl čas na oslavu medailí?
Zatím se slavilo spíš beze mě, proběhlo jen něco malého s trenérem. Po příletu domů jsem doma pouze pozdravila a rodina prchla na dovolenou, ani nevím, kdy se vrací. Až bude klid a vyjde mi volný víkend, určitě si uděláme naší tiskovku, takže něco většího asi v říjnu. Teď jsem ještě pořád pěkně unavená.

Rozhodně máte co slavit, přitom se vám do medailových závodů moc nechtělo…
Nejela jsem do Izraele s velkým elánem, sezona byla dlouhá. Neměla jsem jistotu, zda odjíždět, převládala únava. Spíš jsem se viděla na dovolené, kde si člověk vstane, kdy chce a neprožívá závodní týden. Netrénovala jsem tak souvisle jako před mistrovstvím světa, které znamenalo vrchol sezony. A jelikož jsem polevila, nečekala jsem na Evropě žádné zázraky.

Takže se dvěma medailemi lze říct, že přišly?
S osmým místem na desítce přišla spokojenost. Nakonec jsem se necítila tak unavená jako při jiných desetikilometrových závodech, proto jsem se rozhodla i pro pětadvacítku.

Jenže vám se zrovna nechtělo ani do pětikilometrové trati, ze které jste vylovila stříbro?
Pětku vždy uplavu, i když jsem taky přemýšlela, zda nebude lepší ji sledovat z druhé strany než z vody. O to jsou výsledky hezčí.

Takže volby nelitujete?
To ne. (smích) Trenér říkal, že se na závody sešlo všechno, co mělo. Byla jsem odpočatá, cítila jsem rychlost. I když v ní mám určitě ještě rezervy, jinak bych vyhrála, ale uvědomovala jsem si jí. Spíš jsem si věřila na pětadvacítce do finiše, oproti loňsku se fyzicky cítím dobře.

Po pětadvacítce jste říkala, že jste se nudila. Vysvětlete mi, jak se stíháte při plavání nudit?
Tak dlouho už jsem se opravdu nenudila. Na začátku šlo spíš o ploužení než plavání, což nemám ráda. Po obrátce následovalo občerstvení, po něm se skoro zastavilo a nikdo nechtěl jít dopředu jako první. Mně to nevadilo, takže jsem šla, ale nelíbí se mi, když se za mnou celou dobu někdo tahá jako kachny. Proto raději plavu bokem. Taky se někdy za někoho schovám, ale na chvíli.

Zbyla vám aspoň hodně sil na finiš?
Připadala jsem si celou dobu dobře. Před posledním kolem jsem táhla skupinu přes rovinku s vlnami a cítila jsem se luxusně. Jenže když se zrychlilo a některé holky uskočily, myslela jsem si, že už to nerozplavu a dorazím do cíle neměnným tempem. Naštěstí jsem ruce rozpohybovala a dostala jsem se z monotónnosti. Třináct set metrů před cílem nás plavalo vpředu šest a nastala bitva kdo s koho. Ukázalo, kdo pošetřil síly.

V rychlosti cítíte rezervy, ale pětadvacítku nemáte rada kvůli délce. Do kterého závodu tedy nastupujete raději?
Pětka trvá hodinu, ty zvládám v tréninku dvakrát denně dvě. Jenže strávit ve vodě pět a půl hodiny? Takovou dálku dobrovolně ani neujdu. To je nápor na psychiku. Už když skáču do vody, zažívám šílený pocit, že vylezu nejdřív za takovou dobu. Proto pětadvacítku nemám ráda. V tréninku už mi sedm a půl kilometru přijde moc. Sice plavu spíš delší disciplíny, ale nemusím mít každý závod, vytrvalost se také může projevit na úkor rychlosti. A jelikož na olympiádě bude pouze desítka, nevidím důvod plavat delší tratě tolik.

Dovedete si sebe představit třeba na padesátikilome­trové trati?
Když jsem psychicky v pohodě, mám dobrou náladu, všechno se sejde a někdo se mě zeptá, jestli si takovou porci zaplavu, řeknu že jo. Jenže s blížícím se termínem se pak budu děsit, co dělám za nesmysly. I když padesátku ve vodě zvládnu. Po pětadvacítce jsem taky mnohokrát řekla, že už nikdy, pak se cítím dobře a jdu do toho znovu.

Měla jste možnost se porozhlédnout po okolí izraelského Ejlatu?
Nebyli jsme tam tak dlouho. Ve středu jsem plavala, pak jsem měla volno, ale než jsme se rozkoukali, prokoučovali jsme ho. Ejlat navíc nemá žádnou historii a jelikož do Jeruzalému trvala cesta autobusem čtyři hodiny, nikam jsme nejeli a vše jsme si přečetli. Příští rok se tam ovšem koná Evropský pohár, kam mě pořadatelé pozvali, takže se možná po památkách podívám, když závod zapadne do harmonogramu. V Ejlatu bylo taky velké teplo, ačkoliv v čínské Šanghaji panovalo oproti Izraeli naprosto šílené vedro. I tak jsme se v Ejlatu nejlépe cítili na pokoji pod klimatizací.

Zajistila jste si olympijskou nominaci. Už přemýšlíte o Londýně?
Nerozebírám moc dopředu závody, na kterých budu startovat. Nemám namyšlený následující rok, ovšem trenér po splnění nominačních kritérií hned sestavil plán. Teď ovšem myslím na odpočinek, s přítelem objedu nějaké závody na horských kolech. Na podzim už přijde na řadu větší tréninkový záběr, v lednu možná vyrazím na hory a pak to vypukne. Rok uteče zatraceně rychle.

Chybí vám medaile na desetikilometrové trati, takže si sbírku doplníte v Londýně?
Chybí že? (úsměv) Nebudu se bránit, pokud cinkne, půjdu jí naproti.