Když se řekne Calais, většině lidí se momentálně vybaví jedno ze středisek migrační krize. Jak vám tento problém zasahoval do života?

Ptá se každý. (úsměv) My jsme se s ním až tolik nesetkali, protože Džungle (jméno uprchlického tábora – pozn. red.) je mimo město, 
u trajektů. Skoro vůbec jsem tam nebyla, žili jsme s přítelem v centru a hala byla také na druhou stranu. Pokud tam člověk zrovna nežije nebo neprojíždí, ničeho si nevšimne, i když ve zprávách o krizi stále něco vysílají.

Přišel vám problém spíš nafouknutý?

Ano. Když se totiž bavíte s Francouzi, tak vám řeknou, že uprchlické tábory jsou všude kolem. Calais není jediné, jen nejvíc zmedializované. Je to problém severní Francie obecně. Spíš ho vnímají řidiči, kterým uprchlíci skáčou na kamiony a snaží se dostat přes Kanál.

Krize nabrala na obrátkách právě v době vašeho odchodu do Calais, bála jste se?

Ani ne. Řekli jsme si, že pojedeme a uvidíme. Řešili to spíš rodiče. Ale ve světě je teď tolik nebezpečí, že by člověk nemohl jít nikam. Nepříjemné věci se dějí i v Turecku, kde je basketbal také na dobré úrovni. Do Calais půjdu klidně znova, s přítelem jsme neměli jediný problém.

Sezona ve francouzské nejvyšší soutěži se vám ale vzhledem k poslednímu místu zrovna nepovedla…

Jasný neúspěch. Padaly tři týmy, měly jsme za úkol se zachránit. Kádr byl úzký, jen pár cizinek a mladé Francouzky. Zranily se klíčové hráčky, na konci už jsme dohrávaly bez rozehrávačky, třeba v Bourges jsme dostaly o padesát bodů. Klub už pak nechtěl do týmu ani moc investovat a raději šetřil, protože to na záchranu stejně nevypadalo.

Panuje spokojenost aspoň s tím, že jste si zahrála mnohem víc než v polské Toruni?

Měla jsem opačný problém. (smích) Moc jsme nestřídaly, což je ve francouzské lize dost náročné. Každý tam má kádr deseti lidí a všichni odehrají dvacet minut. Bez střídání to moc nejde.

Proč padla pro novou sezonu volba na Valosun?

Doufala jsem ještě v nějaké zahraniční angažmá, ale agenta jsem urgovala moc pozdě, už mi nedal tak dobré nabídky. Trénovala jsem v Brně, abych byla na novou sezonu v kondici, a Richard Foltýn (předseda Valosunu – pozn. red.) mě kontaktoval s tím, že bude rád, když zůstanu, pokud nic neseženu. Navíc se cítím dlužná za své minulé angažmá, kdy jsem do Valosunu šla ke konci sezony a nepovedlo se to podle představ.

Hrála důležitou roli v rozhodování o vašem dalším angažmá i účast brněnského celku v EuroCupu?

Velkou, protože chci hrát 
i nějakou evropskou soutěž. Věřím, že se povede kvalifikace a postoupíme do základní skupiny. Není tak hrozná, protože v ní třeba není žádný francouzský tým, přijde mi hratelná. Pokud z nějaké můžeme postoupit dál, je to tahle. Ale kvalifikace je pro nás momentálně nejdůležitější krok.