Olympiády se v mužské dvouhře zúčastní 38 badmintonistů. Držíte poslední postupové místo. Cítíte se pod tlakem?

Rozhodně. Rozdíl jestli pojedu nebo ne je obrovský. Pro sportovce jde o velký mezník. Jsou na to vázané téměř všechny sponzorské smlouvy nebo bonusy. Nikdo se neptá, jestli to bylo o místo nebo o dvacet. Byla by hrozně velká škoda, kdyby mi to uniklo.

Jaký vztah máte se svými konkurenty, s nimiž usilujete o sportovní vrchol?

Velice dobrý, jsme kamarádi, známe se od patnácti let. Cítíme mezi sebou rivalitu, ale nic špatného. Naše přátelství to nenaruší.

Před rokem a půl jste skončil s léčbou rakoviny varlete. Jak se promítla nebezpečná nemoc do vaší přípravy?

Hlavně ve fyzičce. Zase jsem se naučil, že musím hrát víc chytře. Dřív jsem si mohl dovolit jen vracet údery, dnes se snažím zakončovat výměny mnohem dřív. Předvedu sice špičkový výkon, ale mám problém jej za tři hodiny zopakovat.

Ovlivnila rakovina váš pohled na sport?

Když jsem ležel v nemocnici, myslel jsem si to. Jakmile ale naskočím na kurt, prodělaná nemoc jde stranou a neexistuje pro mě nic jiného než vítězství. S odstupem času si uvědomím, že jsou v životě důležitější věci, ale na hřišti nic jiného neberu.

Zní to drsně, ale pomohla vám nemoc i k zviditelnění?

Bylo pro mě nepříjemné zjištění, že když jsem ležel v nemocnici, najednou se o mě všechna média zajímala. Přitom když jsem předtím uhrál povedený výsledek, nikdo ani nezavolal. Na druhou stranu jsem si říkal, že když je zájem, pojďme udělat ze špatné věci něco dobrého. Využil jsem situace i k prevenci před touto zákeřnou nemocí. Že se o mě mluví, je dobré i pro badminton. Když někam jdu za možným sponzorem, jedná se mi s ním mnohem lépe, když znají můj příběh. Na rovinu mi říkají, že je to pro ně zajímavější, než když jsem jen sportovec. Je to těžké zjištění, ale pochopitelné.

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat naplno badmintonu?

Hrával ho můj táta, který je z Brna. Mám fotku, kdy měsíc starý už držím badmintonovou raketu. V dětství se mi dařilo na domácích a později i na mezinárodních turnajích, takže kolem osmnácti let jsem se rozhodl prosadit se do světové špičky.

Nemrzí vás zpětně, že jste se nedal na tenis, který jste jako mladý také hrál?Jako 73. hráč na světovém žebříčku byste vydělával asi mnohem víc…

Sice se jedná o finančně lépe ohodnocený sport, je snadnější se živit tenisem než badmintonem, ale já to beru jako školu života. Nic nedostanu zadarmo. Peníze mi nikdo jen tak nedá, musím si je pracně shánět, obcházet sponzory.

Jak sháníte prostředky?

Hrozně těžce. Člověk si vyhlídne firmu, jde tam a řekne: Jsem Petr Koukal a potřeboval bych od vás peníze. Musím je přesvědčit, že se jim to vyplatí, což není jednoduché. To nejtěžší je, když prodávám sám sebe. Někoho jiného můžu vychvalovat, vymýšlet si o něm, ale sám o sobě…

Kolik vás stojí sezona?

Přibližně na milion korun, a to jen osekaná verze bez účasti trenéra na turnajích. Jinak by se náklady zdvojnásobily. To plánuji až po olympiádě, kdy bych chtěl začít se systematickou přípravou. Sehnat milion na malý sport jako je badminton, který je minimálně v televizi a médiích, je nesmírně náročné. A dvojnásobek? To je obrovská výzva.

Jak je to v jiných zemích?

Badminton má téměř všude větší podporu od státu. Hráči pak nemají nic jiného na práci než jen trénink. Naopak já si musím na turnaje shánět peníze. Těžko se hraje se soupeři, kteří se soustředí jen na výkon, zatímco já řeším tisíce věcí okolo.

Nejste kvůli tomu terčem vtípků od zahraničních kolegů?

Když jim říkám, že si sháním za vlastní třeba i míče na trénování za sto tisíc ročně, nevěří mi. Ani neví, kolik stojí, protože si je nikdy nekupovali. Je to vtipné se s nimi o tom bavit. V Asii to vůbec nechápou, ale v Evropě už se to o mně všeobecně ví.

Šetříte, kde se dá?

Přesně tak. Na turnajích nebydlím v oficiálních hotelech, které stojí třeba tři tisíce korun na noc. Místo toho si seženu levnější hotel někde opodál za třetinovou cenu. Je to nepříjemné a mrzí mě, že jsem odstrčený od ostatních. Za tu dobu jsem na to už zvyklý, ale přesto si stále říkám, proč nemůžu mít stejné podmínky jako oni.

Badmintonista Jehnic Petr Koukal.

Máte slabost pro hodinky. Jak vaše „droga“ začala?

Když jsem byl kluk, začal jsem se o ně zajímat. Četl jsem si o jednotlivých značkách nebo technologiích. Začalo to kousky za devadesát korun. Postupně jsem si šetřil na nové z kapesného nebo z odměn za ligové starty. První podle mě opravdické hodinky Omegy jsem si koupil po olympiádě před čtyřmi lety v Pekingu. Není to tak, že bych měl peněz kolik bych chtěl a koupil bych si kdykoli jakékoli. Důležité je mít za nimi příběh, že jsem na turnaje jezdil kvůli nim třeba autobusy místo letadly.

Hráváte s nimi i na kurtu?

Jsou výjimečné tím, že jsou se mnou celý den. Za čtyři roky neskutečně dobře fungují i přes všechna zatížení v podobě saun, bazénů, moří nebo kryokomor (místnost s teplotou přes minus 100 stupňů Celsia pozn. red.). Dělám s nimi všechno. Za čtyři roky jsem je sundal, jen když si je nechávám vyčistit. Když je mi smutno, podívám se na ně a hned je mi líp.

Máte před olympiádou v Londýně našetřeno na nové?

Ano, už je mám i vybrané. Dostat se na hry je pro mě obrovská motivace už jen kvůli tomu, abych si je mohl koupit.

A kdyby kvalifikace nevyšla?

Žádné nebudou. To je jasně dané. Pokud si nějaké koupím, už jedině za odměnu jednou za čtyři roky. Víckrát si je nemohu dovolit a ani nechci. Jedná se totiž o vášeň, do které bych zahučel hodně rychle hodně velkými částkami.

Kromě hodinek jste si z posledních her dovezl i tetování na rameni v podobě pěti olympijských kruhů. Proč?

Řekl jsem si, že bych si svou účast měl nějak připomínat. Tetování mi přišlo jako dobrý symbol. Jedná se také o pozitivní motivaci. Dodnes, když se mi zrovna nedaří, nebo přijdu unavený z tréninku, hned mě nakopne, když ho uvidím v zrcadle. Bylo to sice vyloženě z hecu, ale za čtyři roky jsem toho nikdy nelitoval.

Přibudou další kruhy, když vyjde i druhá olympiáda?

Už jsem si říkal, co s tím. Uvažuji, že bych si pod ně dal letopočty 2008 a 2012. Později snad i 2016.

Uvažujete už nyní i o třetí účasti?

Už teď jsem rozhodnutý, že minimálně čtyři roky bych ještě chtěl hrát. To mi bude třicet, což je pořád ještě věk pro špičkový evropský badminton. A také tajně doufám, že bych zvládl ještě Rio de Janeiro 2020.