Historie stolního sportu ale v obci na Brněnsku sahá ještě dál. „Ve čtyřicátých letech se tu konal turnaj ve velkém kulečníku. Zkrátka to k sobě patří, kulečník tu má velkou tradici. Spousta Ponětovičáků hrávala hokej v Jiříkovicích a fotbal ve Šlapanicích, ale my vlastní hřiště, aspoň co si pamatuji, neměli. Tak se skupina nadšenců rozhodla, že zde postavíme kulečníkový klub a já měl štěstí, že jsem byl u toho,“ sdělil tamní předseda Vladimír Burian.

V oddíle načíná čtvrtou dekádu. „Bude mi sedmdesát let a stále jsem tady. Předtím jsem hrál kulečník v Brně, motám se kolem něj celý život. V Ponětovicích jsme měli obrovské štěstí na dobré kamarády a sponzory. Podařilo se nám získat stoly, první soutěž v krajském přeboru jsme odehráli už v roce 1993. Hrálo se v restauraci, první liga v pátek a druhá v sobotu,“ zavzpomínal Burian.

Klub je známý také pro svůj dlouhodobý turnaj osobnostní, novinářů a sponzorů. „Napadlo nás uspořádat takovou akci a odehrála se v úžasném prostředí. Tak jsme to nazvali nultý ročník a od roku 1996 děláme oficiální turnaj. Když zemřel náš člen Karel Láznička, který hrál mimochodem velmi dobře, rozhodli jsme se pojmenovat turnaj po něm, pokud rodina nebude proti. Byli jsme první, kdo s něčím takovým přišel, a to je na tom to nejhezčí,“ připomněl ponětovický předseda odkaz ikonického moravského volejbalisty.

Na akci se během let vystřídala velká spousta slavných sportovců. Mimo jiné třeba fotbaloví brankáři Ivo Viktor či Jaromír Blažek. Klub z obce s necelými pěti stovkami obyvatel se však na republikovou mapu v kulečníku zapsal ještě výrazněji. „Máme pět mistrovských titulů. Klíčový je elán, bez nadšených lidí bychom to tu nikdy nedotáhli takhle daleko. Ve třinácti letech k nám třeba přišel benjamínek Ondra Hošek a byla obrovská fantazie, když se stal mistrem Evropy. Mladí jdou neskutečným tempem nahoru,“ vyzdvihl Burian.

Správné návyky hned odmala jsou dle něj to, co dává sportovcům výhodu oproti hospodským hráčům. „Je možné, že někdo hraje hospodskou ligu a pak přejde výš, ale musí k tomu mít obrovský talent. Hráč, který hrává jednou či dvakrát týdně, to už má v ruce, nebude hvězda, ale hospodské hráče dá levou zadní. Něco tomu zkrátka dal. Důležitý je postoj, správné držení tága. To těžko naučíte staršího hráče z hospody, který má své neřesti. Mladému se to dá vštípit,“ dodal.

Závodní kulečník tak má k hospodskému sportu pořádně daleko. „Na zápasech se nesmí kouřit a neexistuje, že by si někdo ke stolu postavil pivo nebo tak. Jsem navíc v komisi rozhodčích, takže to z morálního hlediska nepřipadá v úvahu. S opilci a podobně se nepoměřujeme, leda když přijde někdo slušně, že si to chce zkusit. Chceme být vždy vstřícní,“ zdůraznil Burian.

Neznamená to ale, že výčep ke kulečníku nepatří. „Máme nádhernou pergolu a tam mě nezajímá, co se děje a nikdy zajímat nebude. Když se dohraje, sejdeme se, grilujeme a narazí se bečka. V zimě zase pijeme svařené víno,“ přidal.

Kulečník je však v České republice stále mimo záři reflektorů. „Není to tenis. Když Djokovič vezme raketu do ruky, už mu valí dolary. V kulečníku to tak nefunguje. Za titul mistrů republiky jsme dostali dva tisíce korun. Šli jsme to celá parta oslavit do hospody, bylo nás tam hodně a utratili osm a půl. A to nemluvím o nákladech na cestu, když rostou ceny benzínu. Snažíme se jednat úsporněji, třeba co se týče pořádání dvojzápasů, abychom nemuseli jet jeden den do Trutnova, pak zpátky a další zase do Teplic. Zatím si je všichni chválí,“ uzavřel Burian.

JAROSLAV GALBA