Plavecký rekordman vidí sport i v algoritmech

Narodil se ve stejný den jako slavný francouzský herec Jean-Paul Belmondo. Někdejší plavecké eso Vítězslav Svozil má životopis také podobně nabitý zajímavými událostmi. Tituly mistra republiky vyhlášený prsař už dávno přestal počítat, jasno nemá ani o zlatech z evropských a světových šampionátů veteránů. Jedno prvenství má však na paměti neustále. Jako dosud jediný Čech držel světový rekord. Na prvního máje v roce 1957 zvládl v Piešťanech sto metrů prsa v čase 1:12,7.

Další den se mu smáli, že udržel rekord asi jen dvanáct hodin. Za chvíli jej překonal Číňan. „Jenomže jeho země nepatřila k mezinárodní federaci, a tak se jeho čas neuznal. Prvenství mi patřilo až do září,“ usmívá se letos osmasedmdesátiletý olomoucký rodák.

Doma v Náměšti na Hané poprvé propadl kouzlu plavání. Když mu bylo patnáct let, v jeho obci postavili bazén. Toho už si zanedlouho na soustředění užívala reprezentace dorostenek. „Chodili jsme se na ně koukat s mým bratrancem, nedávno zemřelým brněnským hercem Ladislavem Lakomým. Řekl jsem si, že přece umím taky plavat. Ráno před tréninkem jsem si dal pár délek. Když jsem doplaval, nade mnou stojí reprezentační trenér a drží se za hlavu. Prý musím začít závodit,“ vysvětluje své začátky v milovaném sportu.

Plavecký zázrak poznal kouč okamžitě. Za tři týdny končila sezona, přesto novic ještě stihl překonat československý rekord na padesát metrů prsa. „Všechno jsem se naučil na rybnících. A taky jsem měl pohybové nadání z dětství, ze Sokola,“ objasňuje Svozil základy svého umění.

Sportovní spolek zakladatele Miroslava Tyrše se mu stal osudným. S tehdejším politickým režimem měl spoustu oplétaček a nějakou dobu nesměl závodit ani v socialistickém zahraničí. „Mého otce zavřeli v roce 1951 na šestnáct let do vězení. Byl vysoce postavený sokolský funkcionář,“ přibližuje pro mnohé nešťastný začátek padesátých let minulého století.

Ještě před totalitním zásahem se výrazněji zapsal do plaveckého povědomí. „Tenkrát se pořádaly závody dělnické mládeže. V českém finále v Teplicích jsem skončil třetí, na celostátním mistrovství republiky v Bratislavě dokonce druhý. Další dorostenecký šampionát jsem už vyhrál,“ vzpomíná.

Ani přestup mezi muže neznamenal žádný problém. Hned první rok už byl se zkušenými borci ve finále. Opět třetí. Republikovým bronzem se dostal do péče reprezentačního týmu. Tam ale neměl úplně jednoduchou situaci. „Funkcionáři mě neměli rádi kvůli zavřenému tatínkovi. S lidmi jsem jinak vycházel dobře. Později jsem měl letět na závody do ciziny. Těsně před odjezdem ale úředník donesl pouze tři pasy. Jenomže my byli čtyři. Chyběl samozřejmě ten můj,“ vzpomíná.

Přestup na vojně

O jeho talentu ale nebylo pochyb. Kdyby však byl syn „správného“ soudruha, nastoupí do Ústředního družstva armády (předchůdce pozdější Dukly – pozn. red.), ve kterém se sdružovali elitní sportovci v zeleném mundúru. Jenomže nebyl.

Na armádním mistrovství ale zazářil, když jej vyhrál. „Najednou se začali ptát, proč nejsem v ústředním družstvu. A rázem mě tam převeleli,“ objasňuje tehdejší postupy.

Po vojně nejprve zůstal u armádních plavců jako civilní zaměstnanec. Až v roce 1957 se jeho cesty střetly s Brnem, kterému je věrný dodnes. „Vzali mě na vojenskou akademii na katedru tělesné výchovy, protože se tu soustřeďovali nejlepší plavci. Přitom jsem studoval tělocvik a biologii v Bratislavě,“ prozrazuje. Ve stejném roce přišel jeho nejslavnější okamžik: piešťanský světový rekord, který vytvořil ve venkovním bazénu za strašlivého počasí.

Šlehající déšť a ledový vítr dodaly jeho času doslova hrdinský punc. „Můj rekord měl tenkrát velký ohlas. Vždyť se dodneška žádnému Čechovi nic podobného nepovedlo,“ prohlašuje hrdě o svém unikátu.

Ten rok se mu dařilo opravdu výborně. Na podzim zaplaval stovku prsa za 1:12,2 vteřiny, což byl pro změnu evropský rekord. V desítce nejlepších světových časů se držel dlouhá léta.

Světový rekord měl získat už jako účastník olympiády, ale světová sportovní událost v roce 1956 v australském Melbourne jej minula. Znovu kvůli příkazům „shůry“. „Celou sezonu jsem se umisťoval mezi dvěma nejlepšími a věřil, že pojedu. Svaz ale uspořádal ještě jeden závod, který měl rozhodnout o nominaci. V pětadvaceti­metrovém bazénu,“ vysvětluje. Přitom Svozilovi obraty nijak zvlášť nešly. Zato Slovák Bačík v nich byl výborný a rodáka z Olomouce z nominace vyšplouchl.

Nakonec se místo našlo. „Ale muselo se udělat pro jednoho pětibojaře. Byl v seznamech StB, takže měl protekci. Přitom výkonnost jsem měl na finále,“ rozesměje se.

Olympijský sen

Pod pět kruhů se přece jen podíval. Do Říma, podle pamětníků poslední tradiční olympiády, kde se setkávaly moderní sporty s dávnými památkami. „Před turnajem mi ale těžce onemocněl trenér. Musel jsem se připravovat s jiným trenérem, Zábojem, a my jsme si úplně nesedli. Ani jsem si tolik nevěřil,“ přiznává. „Plaval jsem vedle Američana, možná kousek před ním. Ale najednou jsem dostal strach, že nevydržím. Zvolnil jsem a dohmátli jsme tři v úplně stejném čase. V rozplavbě jsem byl až druhý,“ vzpomíná na svůj jediný olympijský zápis.

O pár let později už se závodní kariérou skončil. Dokonce se dostal jako učitel do Tuniska, kde vedl i plavecký kroužek. Na severu Afriky jej zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. „Manželka měla tenkrát zdravotní problémy, jinak bychom v Africe zůstali nebo šli do Francie. Nakonec jsem se vrátil zpátky na vysokou školu zemědělskou,“ vysvětluje. Pak se plavání na více než deset let vzdal. Dokonce mu prý nechybělo. „Až v padesáti jsem zase spadl do bazénu,“ povídá s nadsázkou.

A byla z toho opět vášeň. Zase sbíral tituly, nejen domácí, ale i evropské a světové. „Dozvěděl jsem se o organizaci veteránských plavců. Tak jsme ji zavedli i k nám, ještě za totality. A zase jsme slyšeli: Chcete jen cestovat do zahraničí na závody. Kdo v této soutěži skočí do vody, má medaili,“ pousměje se. Jenomže veteránských šampionátů se účastní tisíce nadšenců a Svozil patří mezi nejúspěšnější.

Někdejší rekordman se své celoživotní vášni věnuje i na vědecké bázi. Se svým bývalým trenérem Josefem Kopřivou vytvořili unikátní systém bodovacích tabulek. „Řekli jsme si, že můžeme srovnat pětadvacetiletého plavce se šedesátiletým. Hledáme koeficient výkonnosti. Pomocí programu a algoritmů měříme poměr výkonu a věku,“ vysvětluje a přidá několik obtížných matematických výrazů.

Před nedávnem překonal protivníka mnohem těžšího, než s jakými se utkával v bazénu. Rakovinu. A ještě v osmasedmdesáti letech chodí pravidelně plavat. Nyní se těší na příští rok do Itálie na mistrovství Evropy. Ani tam neudělá osudu, vždyť na svůj rekord stále nijak výrazně neztrácí.