Plavkyně Pechanová: Jak dcera vidí pět kruhů, už pozná, že jde o olympiádu

Doléhá na vás měsíc před startem nervozita?

Ze závodu určitě ne. Spíš z toho, že potřebuju pořádně trénovat, což mi momentálně zdraví tolik nedovoluje. Ale poperu se s tím a zabojuju.

Jsou zdravotní problémy vážnější?

Mám nález v krvi, potřebuju se toho zbavit, trochu mě to limituje. Můžu plavat, ale nemůžu trénovat. Jsem ve vodě jen lehce, ale lepší, než v ní nebýt vůbec.

Jaké podmínky očekáváte 
v Setúbalu?

Studená voda, vlny. Docela se těším. Bude to boj o prvních deset míst plus první z kontinentu. Pro mě vždycky bylo těžké rvát se o čtvrté místo a dál, ale teď se bojuje i o desáté, protože zaručuje olympiádu. Všichni se tam chtějí dostat a pokopou se.

Věříte si, že to vyjde?

Vždycky jsem se ráda vracela do vody, kde už jsem plavala a měla s ní zkušenosti. Když si na to vzpomenu, tak tehdy jsem v Setúbalu na Světovém poháru vyhrála, takže by to mělo být dobré. (smích) Uvidím až na místě. V deseti kilometrech se může stát cokoliv. V těch vlnách ani nevíte, kolikátí jste, pokud nemáte nějakou informaci zvenku.

V kvalifikaci zabojuje o Rio 
i další brněnská plavkyně Silvie Rybářová, na olympiádu přitom může jen jedna 
z vás. Vnímáte se jako konkurentky?

Konkurentky jsme byly vždycky, pro sebe navzájem i pro ostatní. Při tréninku kamarádky být můžeme, ale v závodě plave každý na sebe a každý chce letenku na olympiádu. Silva je pro mě konkurentka jako každá jiná holka z ciziny.

Uvažovala jste nad možnou účastí i přes kraulařskou osmistovku?

Možnost byla, ale chci být s dcerou, plavání už má trochu jiný význam. Vím, že pokud bych měla plavat v bazénu, musím k tomu přistoupit zase jinak a nechci mít dceru, kterou neuvidím vyrůstat. Je potřeba trávit hodiny v bazénu a pak odpočívat. A všichni vědí, jak je to s dítětem. Když odpočívá, odpočíváte taky. Problém je, že mu stačí pět minut a má dobité baterky. Nemám na to a cítím, že osmistovka je na mě rychlá.

Musela jste čtvrté olympijské výzvě přizpůsobit i rodinný život?

Museli jsme hodně zapojit babičku, partner si musel přizpůsobit práci, abych mohla trénovat a být deset tréninků v týdnu ve vodě. Jsme pořád někde jinde a dcera nemá pravidelný režim, třeba nechodí spát ve stejnou dobu. Ale ještě nemá školní docházku, tak zatím se k tomu stavíme volněji.

Váhala jste po jejím narození hodně, zda se ještě vrátit na vrcholovou úroveň?

To je pravda, ale podpora z rodiny byla velká a všichni mi říkali, že jestli se mám někdy vrátit, tak jedině teď. Stáli při mně, protože vědí, že za deset let už to nebude možné.

Jaké byly první dny po návratu?

Rok a půl jsem tehdy nebyla ve vodě. Poprvé jsem myslela, že to nedám, voda byla hrozná. Zjistila jsem, že tělo nemá vůbec žádnou paměť. Nemohla jsem vůbec plavat, byla jsem jak zednická tříska, která plave ke dnu. Myslet tehdy na olympiádu? To nepřipadalo v úvahu. Jezdila jsem se na tréninky odrovnat, k rodině jsem se vracela vyčerpaná.

Výkonnost se vám ale postupně vrátila…

Po pár měsících mi došlo, že přístup musím změnit, trénovat pomalu, ne se za každou cenu totálně odrovnat. S trenérkou jsme našly systém, který mi začal sedět. Všechno se projevilo v březnu v Izraeli na nominačním závodě, kde jsem 
z českých holek byla suverénně nejlepší. Ale vůbec jsem to nečekala. Asi to tam je a doufám, že bude i na kvalifikaci.

Změnila jste po mateřské dovolené nějakým způsobem techniku závodění?

Desítku jsem plavala v mezinárodní konkurenci jen jednou a byla jsem překvapená, jak mi to šlo. Ale je to stejné, necítím, že mi něco chybí. Změnu vnímám v bazénu, tam mám tréninkové časy jiné, vteřiny přibývají, než aby ubývaly.

Všimly si vašeho návratu už 
i vaše konkurentky?

Některé bývalé kamarádky ano, občas se pobavíme, napíšeme si. Ale čtyři roky jsem pořádně nikde nezávodila a startovní pole se strašně obměnilo, je tam mnoho nových holek. Tolikrát jsme se ještě neviděly.

Vaše dcera už vnímá, že má maminku olympioničku?

Jak vidí olympijské kruhy, hned říká, že to je olympiáda. Tomu rozumí. A když spatří na obloze letadlo, hned se mě ptá, jestli takovým taky létám. (úsměv)

Jaký nejsilnější zážitek v sobě z předchozích tří olympiád nosíte?

Ta první je vždycky nejlepší. Atény byly úžasné. Vše se dodělávalo až na poslední chvíli a pořád se tvrdilo, že se to ani nestihne. Byl to pro mě jiný svět, mistrovství Evropy a světa nedocílí příchuti olympijských her.