Jak jste si užívali skákat na brněnském výstavišti?
Libor Podmol: Lepší, než když jsme jezdívali v Rondu. Můžeme skákat o tři čtyři metry výš. Chtěli jsme ukázat to nejlepší, co umíme. Za to dostáváme peníze.
Petr Pilát: Atmosféra byla super. Byl jsem moc spokojený. Předvedl jsem nějaké nové triky, které jsem se naučil ve Státech.

V pavilonu V je vyšší strop něž býval v hale Rondo. Přesto to vypadalo, že jste se skoro dotýkali stropu.
Podmol: Je to tak, i ze shora jsem měl ten pocit. (usmívá se) Když jsem dělal cliffhangera (jezdec si stoupne na motorce a nohama se chytne řídítek), tak jsem měl před sebou trubku. Bylo tam dost prostoru, ale je to strašidelný.
Pilát: Cliffhangera jsem například udělal jen jednou. A pak konec. Zkoušel jsem ho v tréninku, ale když jsem se narovnal, viděl jsem konstrukci v úrovni mé hlavy. Tak jsem si řekl ne, kašlu na to. Nebudu dělat něco, když z toho nemám dobrý pocit. Kdybych si totiž škrtl o konstrukci, byl by to průser opravdu jako Brno. (směje se)

Při prvním tréninku se zranil váš kamarád Petr Kuchař. Zamávalo to s vámi?
Podmol: Strávil tady s tím spoustu času. Včera tady makal do noci, moc nespal. Ze začátku to sním nevypadalo vůbec dopředu, ale naštěstí je v pořádku. Oddychli jsme si.
Pilát: První skok, když se naměřují vzdálenosti, je nejtěžší. Ráno přijel s kruhy pod očima a každý po něm něco chtěl. Byl to na něj velký tlak ze všech stran. Každý pád kamaráda není pěkný pohled. Kór když se nezvedne.

Zimu jste strávili ve Spojených státech. Jak se vám tam líbilo?
Podmol: Byl jsem tam tři měsíce. Splnil jsem si tím sen. Připravujeme o tom i film s pracovním názvem, Jak se Podmol do Ameriky za štěstím vydal. Zkoušel jsem tam spíš techničtější triky. Jezdili jsme s těmi nejlepšími jezdci každý den. Phoenix je jedno z nejsušších míst v Americe, ale třeba pět dní nám propršelo. To jsme pak museli být na pokoji, ale naučil jsem se hrát na kytaru. S Pilníkem (Petr Pilát – pozn. red.) jsme se nepotkali. Byli jsme kousek od sebe, ale neviděli jsme se.
Pilát: Zkoušel jsem nové triky. Ve freestylu musí člověk makat dál, nesmí usnout na vavřínech. V Americe jsem byl tři týdny. Byla to tam paráda, super kolektiv. Jezdil jsem vedle nejlepších závodníků. Každý den jsme se hecovali, takže jsme se čím dál zlepšovali. Je ale ještě spoustu věcí, co musím trénovat. Zkoušel jsem i double back flip (dvojité salto vzad). Trochu mi teď leží v hlavě, ale není to sranda ho skočit.