Chrániče nepotřebuje, prsty netejpuje a pružnou podrážku vystřídaly podpatky. O tituly ale bojuje pořád. Jen volejbalovou palubovku vyměnila za přehlídkové molo. Trojnásobná juniorská mistryně republiky a bývalá kapitánka juniorky KP Brno Tereza Fajksová se uchází o vítězství v soutěži krásy. Tentokrát v České miss, kde se o držitelce korunky rozhodne přesně za týden. Před třemi lety skončila bývalá extraligová smečařka ve druhé variantě české soutěže miss ve finálové dvanáctce. „Na první přehlídce v životě jsem sundala tenisky a hned předváděla svatební šaty,“ směje se dvaadvacetiletá rodačka z Ivančic.

Už vám po třech letech volejbal chybí?

Když se dívám na zápas, tak hodně. Trénink ovšem vůbec. Když jsem s tímto sportem skončila, první rok jsem si to vyčítala. I táta to nesl těžce, protože ho pravidelně hraje. Postupem času jsem si na život bez volejbalu zvykla.

Chodíte se na utkání brněnského Králova Pole dívat?

Nemám moc čas, ale když holky hrají důležitý zápas, snažím se přijít. Mrzí mě, že jsem neviděla utkání Vyzývacího poháru s Baku.

Neláká vás při pohledu na hřiště skočit z tribuny rovnou na palubovku?

Strašně. Nejradši bych na sebe hodila dres a pádila na střídačku. Nejhorší je, když holky prohrávají a já nemůžu pomoct. Vidím skloněné hlavy a hrozně je chci povzbudit.

Hrajete ještě občas?

Loni ano, letos už vůbec. Nemám za koho. Potřebovala bych aspoň půl roku tvrdě trénovat, jinak budu marná. Asi je možné dostat se zpět do formy, ale člověk musí dřít.

Právě neustálá dřina vás před třemi lety odradila od volejbalu?

Je to složitější. Měla jsem problémy se zády a hrála pod obstřiky. Už mě taky rozčiloval stereotyp. Od pěti let jsem znala jen halu a posilovnu. Byla jsem bílá jako stěna. Vídala jsem se pořád se stejnými lidmi a už jsme měli ponorkovou nemoc.

Jak vás napadl přechod k modelingu?

Kamkoliv jsem šla, dostávala jsem vizitky od těchto agentur. Tisíckrát mě to nechalo chladnou, ale jednou jsem nad tím začala přemýšlet. Netoužila jsem odjet do zahraničí, ale prosadit se v České republice. To se povede jen když člověk uspěje v miss.

Proto jste se přihlásila po třech letech i do druhé varianty české soutěže krásy?

Vyplynulo to samo. Jsem poslední věková kategorie, která se smí přihlásit. Nepřemýšlela jsem o účasti vážně a šla jsem se na casting jen tak podívat. Pár lidí mě k přihlášce přemluvilo. Podlehla jsem.

Využila jste na castingu něco z volejbalu?

Chtěla jsem v první miss, ale tam mi ve volné disciplíně kousky s míčem zakázal režisér. Asi dva roky přede mnou totiž nějaká volejbalistka trefila porotce do brýlí. Stejně by to ale bylo těžké, protože jsem měla utržené šlachy v rameni. Tak jsem tančila, i když jsem se hýbala jako při nějakém záchvatu. (smích) Teď už volná disciplína ve finále není, ale na castingu ano. Vzala jsem si na pomoc volejbalisty Martina Vyhnáčka a Gabrielu Andrýskovou. Porotcům jsme se líbili. Byla jsem vyhecovaná a nakonec smečovala z výskoku. Balon letěl do skleniček. Bylo to v Praze v Hiltonu. Tam se něco podobného dělo asi poprvé.

Takže vám volejbal pomáhá.

To jo. Hlavně při formování figury. Můžu jíst, co chci a spalování mi funguje dobře. Pořád mám na sobě nějaké svaly. Neřeším proto takové problémy jako ostatní holky.

Volejbalový tým táhne za jeden provaz. Jak je to v konkurenčním světě modelek?

Jsme jedna parta. Stejně jako ve sportu. Když některá z nás dostane nabídku a ví, že na akci je potřeba ještě někdo, nabídky si navzájem dohodíme. Nepodrážíme se. Mám výborné kamarádky mezi modelkami i volejbalistkami.

Uměla jste před třemi lety chodit na podpatcích?

Vůbec. Na první přehlídce v životě jsem sundala tenisky. Hned jsem předváděla svatební šaty, které byly těžší než já a delší než vlasy pohádkové princezny. Reflektor mi svítil do očí a měla jsem se usmívat jako šťastná nevěsta. Ve volejbale je člověk zamračený a soustředí se na míč. A teď takový šok. Spadl mi levý horní ret až na bradu, měla jsme svázané vlasy do drdolu. Hrůza. Hodili mě do vody a řekli, ať plavu.

Skácela jste se někdy na molu?

Před půl rokem jsem poprvé škobrtla. Měla jsem úžasné šaty. Modelka je předkopává, aby se nezamotaly pod podrážku. Na skleněném molu se dostaly pod podpatek, uklouzla jsem a šla do dřepu. Usmála jsem se, omluvila a lidi tleskali. Asi to udělám znovu. Tak velký potlesk jsem ještě neslyšela.

Na co si kromě podpatků dáváte jako modelka pozor?

Na brněnský hantec. Brňáci jsou asi rádi, ale do modelingu se nehodí. Snažím se proto hlídat. Každý mi po pár větách říká, že jsem z Brna. Mám svoje město ráda, koluje mi v krvi.

Neopustíte oblíbené město, i kdybyste dostala lukrativní dlouhodobou nabídku ze zahraničí?

Takové moc nedostáváme. Většinou jde jen o tříměsíční kampaň. Vždy se vrátím. Procestovala jsem dost zemí a nejradši jezdím domů.

Život v nějakém světovém centru modelingu vás vážně neláká?

Je to náročné. Jen návštěva zubaře stojí šílené peníze. Trvá, než se podchytí daňové problémy, pojištění, zelená karta. Nestojí mi to za podobné komplikace. Byla jsem třeba týden v Itálii v Miláně. Fotila jsem spodní prádlo, ale neměla jsem vyřízenou daňovou výjimku. Chyba. Agentura mi vzala půl výdělku. Zaplatila jsem výdaje, ubytování a byla na nule. Teď aspoň vím, jak to funguje. Miláno je navíc samá párty. Na to nejsem. Nekouřím a nepiju. Pokud nějaká modelka chce pařit, ať tam jede.

Takže se třeba jednou vrátíte i k brněnskému volejbalu?

Chci, ale jen pro zábavu. Rozhodně ne na vrcholové úrovni. To by ani nešlo. Modelingem se dlouhá léta živit nedá. Před třicítkou skončím a chci rodinu. Pokud člověk není v top špičce v Paříži a v New Yorku, nemá dlouho šanci.