Ne, tyhle dvě spolu po zápase na kávu a přátelský pokec určitě nezašly. A rozhodně ne pouze kvůli tomu, že mač Barbory Krejčíkové a Garbiñe Muguruzaové končil až hodinu po půlnoci newyorského času. Španělka, která v osmifinále US Open prohrála 3:6 a 6:7, totiž jen horko těžko držela na uzdě frustraci a pocit křivdy. Právem?

„Tak neprofesionální,“ procedila naštvaná Muguruzaová mezi zuby směrem ke Krejčíkové u sítě, když obě tenistky předvedly vcelku vydařenou scénku na téma „co nejméně upřímné podání ruky“. Svým způsobem se rodačce z Caracasu není co divit – když zápas vrcholil, česká hvězda si vyžádala (osmiminutové) ošetření a pak co nejvíc natahovala pauzy mezi výměnami.

„Hráčka by měla vědět, jak se v takových momentech chovat,“ postěžovala si Muguruzaová na tiskové konferenci a dodala, že z chování Krejčíkové „nebyla právě nadšená“. Fakt je, že ošetření přišlo koncem druhé sady, když Španělka vedla 6:5. Po návratu na kurt Češka čistou hrou vyrovnala a následně ovládla tie-break. Muguruzaová si připadala ošizeně.

Způsob, jak rozhodit soupeře

Je třeba hned dodat, že na Krejčíkové bylo vyčerpání vidět na první pohled. Omluvila se z pozápasového rozhovoru i z tiskovky, ale médiím pak vzkázala: „Nemohla jsem dýchat, pokoušely se o mě mdloby a celý svět se třásl. Vyždímala jsem ze sebe úplně všechno.“ Hned po zápase se vítězka letošního Roland Garros pokusila soupeřce za průtahy omluvit, ovšem nepochodila.

Potíž je v tom, že často není vůbec snadné určit jasnou hranici mezi nutným zdravotnickým zásahem a úmyslným zdržováním. Taktizování je totiž mezi tenisty a tenistkami hojně rozšířené: hlavně v klíčových chvílích, kdy se utkání láme, je možné přestávkou na ošetření rozhodit soupeře či soupeřku, vyvést ho z tempa, zmobilizovat vlastní síly. Nějaký formální důvod se vždy najde.

Nedávno takhle Belinda Bencicová „přechytračila“ Markétu Vondroušovou v závěru olympijského finále (a sklidila za to kritiku, byť radost ze zlaté medaile to Švýcarce asi nezkazilo). Podobných případů se dá uvést dlouhá řada, podezření z úmyslného zdržování se ostatně nevyhnulo ani titánům Djokovičovi, Federerovi a dalším hvězdám.

Někdy to vede k bouřlivým výjevům přímo na kurtu, jindy k ohnivým výměnám názorů přes média. „Víte, že lže? Všichni to víme,“ volala na rozhodčí rozlícená Ajla Tomljanovičová během 3. kola letošního Wimbledonu, skálopevně přesvědčená, že její soupeřka Jelena Ostapenková finguje zranění, aby si mohla oddechnout v šatně.

Pravidla jsou poměrně benevolentní

Jenže co s tím? „Problém je v tom, že pravidla o ošetření jsou velmi vágní a v jistých věcech si protiřečí,“ napsal na svém webu Pat Cash, bývalý australský hráč (vítěz Wimbledonu 1987) a břitký komentátor tenisového dění.

Teoreticky má „přestávka na ošetření“ (pravidla ji odlišují od „lékařského ošetření“) trvat maximálně tři minuty, do toho se ovšem nezapočítává doba na nahlášení problému, příchod zdravotníka a čas na stanovení diagnózy. Je pak na zdravotníkovi, zda nenavrhne odchod do šaten.

Na jedné pomyslné misce vah je péče o zdraví hráčů a hráček a předcházení vážnějším zraněním, na druhé misce pak plynulost hry. Většinou (logicky) převáží první možnost. Toho se dá bohužel snadno zneužívat.

Zdroj: Youtube

Cash navrhuje několik změn, jako třeba přísnější a přesnější definici toho, co všechno je považováno za zranění. „Hlavně jsem ale přesvědčen, že na grandslamech by nikdo neměl být ošetřován ve čtvrtém nebo pátém setu, pokud to není opravdu závažné,“ říká Australan. Jinými slovy – svalové křeče, drobné oděrky či vyčerpání prostě k lítým tenisovým bojům na elitní scéně neodmyslitelně patří. Rozhodovat má odolnost hráčů, ne schopnost ohýbat pravidla.

U žen by mohlo být zakázáno vyžádat se ošetření během třetích setů (na pět setů hrají na grandslamech prozatím jen muži). Snížilo by to počet podezřelých dostaveníček s lékaři a fyzioterapeuty?