Porážel zlatého Dalera a bojoval s totalitou

Dráhový cyklista Ferdinand Duchoň na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století létal na velodromech jako utržený ze řetězu. Dnes třiasedmdesátiletý rodák z Brna slavil v sedle kola desetkrát titul mistra republiky a osmkrát překonal český rekord ve stíhačce jednotlivců. Největší sen Duchoňovi ovšem utekl. Olympijská medaile se mu na krku nikdy nehoupala. „Byl jsem v přípravě na olympiádu v roce 1956. Zkušení borci mi říkali bažante, jenže já jsem starší kluky často porážel. Předjel jsem mistra světa, vyhrál londýnskou velkou cenu, ale starším cyklistům jsem vykal. Neměl jsem zkušenosti a nikam nejel,“ vzpomíná.

Když borec s přezdívkou Ferda v největší formě válcoval cyklistickou konkurenci silněji než vítkovické válcovny plechu, olympijskou nominaci do Tokia mu sebrali komunisté. „Věděl jsem, že Tokio pro mě je poslední šance na olympiádu. Bylo mi šestadvacet. Vyhrál jsem jednotlivce na republice. V jednotlivcích mě Daler nikdy neporazil. Týden před olympiádou soudruzi řekli, že mi zapomněli náhodou udělat vízum,“ líčí bývalý cyklista.

Zlatou medaili si do Československa z Asie v roce 1964 dovezl právě další slavný Brňan Daler. „Jirkovi zlato přeju, to je jasné. Myslím, že mě vyhodila politická machinace. Byla to hořká pilulka. Křivdy režimu se ve mně hromadily,“ pokyvuje.

Jediný olympijský zápis si závodník Dukly Pardubice a Favoritu Brno užil v Římě v roce 1960, kde se Slavojem Černým, Janem Chlístovským a Josefem Volfem vybojoval sedmou příčku ve stíhačce družstev. Jenže Čechoslováci v Itálii pomýšleli navíc. Legendární trenér Jaroslav Cihlář tým piplal pro medaili. „Pardubický trenér Václav Machek Cihláře vyšachoval. Byl to velký komunista a darebák. Honil nás ve vedrech do úmoru, všechny utavil. K medaili scházelo málo. Věřím, že s Cihlářem ji máme,“ upozorňuje.

Duchoň se celou kariéru stejně často jako s dřinou potýkal se zapálenými komunisty. „Machek po mě chtěl podpis na likvidaci trenéra Cihláře. Já se kousnul. Vytáhl mě na ministerstvo. Jednali se mnou arogantně a chtěli mě zničit,“ popisuje.

Ferda a soudruzi

S Machkem bojoval opakovaně. Vyhrožoval mu tvrdou vojnou a anonymem, který Duchoně falešně vinil z nabourané morálky a opilství. „Nejspíš ho poslal sám Machek. Chtěl se mě zbavit a poslat do civilu. V Pardubicích mi pak velitelé dělali naschvály, dostával jsem domácí vězení, vojáci se na mě vyžívali. Nevydržel jsem a odešel v roce 1965 zpět do Favoritu Brno,“ říká.

Půtkám s totalitním režimem se dráhař nevyhnul ani na jihu Moravy. „Sestra zůstala v západním Německu. Příslušníci si mě pozvali na služebnu na Leninku. Říkali, že na mě padají důsledky počínání mé sestry, která je stejně jako švagr vlastizrádce. Odebrali mi služební i soukromý pas,“ rozkládá rukama.

Duchoň dostal dvouletý zákaz cestování a začal pracovat na brněnských veletrzích. „V roce 1968 jsem směl jet na mistrovství světa do Říma. Jenže po srpnové okupaci jsem se nikam nedostal. Nikdy jsem emigrovat nechtěl. Vždycky jsem se vrátil, ale už to ve mně vřelo. Po roce 1968 jsem přes bývalého policajta získal za tři flašky pas zpět,“ směje se.

Národní tým v září 1968 cestoval do Rakouska. Státní bezpečnost na Duchoně nasadila špehy. Tajná policie se bála, aby cyklista neutekl. „Celníci mě zavolali na prohlídku. Šli po mě podle jména. Věděl jsem, že člověka svlečou a degradují důstojnost. Ze zájezdu jsem se vrátil, zařídil budoucí pozvání i pro další známé a při příštím výjezdu jsem tam zůstal,“ vypráví.

Švédská ocel

Úspěšný Brňan čekal několik týdnů na vízum. Plánoval cestu do Švédska. „Uprchlický lágr byl hrozný. Lidi se tam okrádali i vraždili. Rychle jsem vzal peníze a šel raději do penzionu. Později jsem žil tři měsíce ve švédském lágru, ale rychle jsem sháněl práci, chodil jsem na lekce švédštiny a udělal si svářečský průkaz,“ popisuje.

Duchoň pracoval v továrně na bezpečnostní kování a autodíly. „Kalili jsme ocel a tři roky jsem pracoval u pece, kde byl žár 1200 stupňů. Tahal jsem denně dvanáct tun železa. Později jsem pracoval jako mistr, chodil na univerzitu a dělal konzultanta nebo obchodního zástupce,“ vypočítává.

Po návratu do demokratického Československa pokračoval v podnikání a pracuje pro Klub českých olympioniků. „Pořádáme různé akce a plesy. teď se chystáme na ples před olympiádou v Londýně. Bude zajímavý,“ povídá.

Souboje rychlých kol sleduje pořád. Mrzí ho ovšem divácké návštěvy. „V naší éře byla atmosféra na všech sportovištích výborná. Stadiony byly vyprodané. Dnes lidé koukají na televizi, sedí u internetu a zájem o sport opadá. Na velodrom v Brně chodilo pět tisíc lidí. Když přišla tisícovka navíc, diváci přes hlavy neviděli,“ připomíná.

A jak vlastně desetinásobný mistr republiky přišel k netradičnímu jménu Ferdinand? „To je lehké. Otec byl Ferdinand. Je to dlouhé jméno. Na závodech s tím měli hlasatelé problémy. Všichni mi říkali Ferda nebo Babča. Nevím vůbec proč, ale najednou na mě lidi na velodromu řvali Babčo jeď,“ usmívá se.