A v nedělní domácí premiéře proti Pardubicím jedenatřicetiletý hráč fanouškům ukázal, že z říše hmyzu se rychle přeorientoval mezi psovité šelmy: po proměněném nájezdu políbil na drese klubové logo itelligence Bulldogs Brno. „Pak ještě následovala pusinka manželce," dodává s úsměvem.

Znamená to, že už se cítíte Buldokem?

Nemám s tím problém. Pocházím z Brna, i když jsem tady strávil jen první dva roky života.

V kabině jste nový, ale nejzkušenější. Musel jste po porážkách s Tatranem i v neděli s Pardubicemi už zvyšovat hlas na spoluhráče?

Většina kluků jsou vysokoškoláci a strašně inteligentní, nad florbalem moc přemýšlí. Na to jsem nebyl připravený. Když dostaneme gól, hráči situaci začnou strašně rozebírat. Neškodilo by jim občas se nechat strhnout emocemi.

Poznamenává se to i na brněnské osmileté šňůře vyřazení ve čtvrtfinále play off?

Trochu to tak vypadá, ale od toho jsem tady, abych to změnil. Tým má kvalitu. Když předvedeme výkon na hranici možností, porazíme kohokoli. Musíme ale zapracovat na psychice.

Vykali vám ze začátku spoluhráči, když mezi ně přišel šestinásobný účastník mistrovství světa?

Nedej bože… (zvýší hlas) S klukama jsme si od začátku sedli bez problémů. A i u trenérů mám výsadu, kterou jen tak někdo nemá: můžu jim tykat.

Po osmi letech v zahraničí jste se vrátil zpátky do České republiky. Co vás táhlo zpět?

Rodina. Manželku mám Češku a oba jsme byli zajedno, že se jednou vrátíme. Původně jsem tam šel hrát na dva tři roky, neplánoval jsem, že se moje angažmá protáhne na tak dlouho.

Co vás tam lákalo?

Poznání něčeho nového. Po pátém titulu s Tatranem za sebou jsem potřeboval změnu, posunout se v kariéře někam dál. V České republice jsem takovou možnost neviděl.

Byly začátky v zahraničním klubu složité?

Kolektiv mě vzal bez problémů, anglicky jsme se vždy domluvili. Zkoušel jsem ale i němčinu, díky tomu jsem tam dostal práci, kterou dělám až dosud.


Přežít v Curychu? Zbavte se přepočítávání


Curych patří k městům s nejdražším životem na světě. Byla to náročná změna?

Přímo šok. Všechny ceny jsem přepočítával v aktuálním kurzu, ale toho jsem se musel nejdřív zbavit. A to radím každému. Jinak si nic nekoupíte.

A nyní po návratu?

Všechno je levnější, to je jasné. Na druhou stranu je to trochu zvláštní pocit, když jdu do obchodu s pětistovkou, přijdu z nákupu a nemám skoro nic. Tam jsem šel s dvackou a přivezl jsem si plnou tašku. (úsměv) Ale co se týče potravin, ovoce a zeleniny… Musím si na to trochu zvyknout.

Vidíte rozdíl v kvalitě?

Rozhodně. I co se týče přístupu personálu k zákazníkovi. Když tady jdete do supermarketu, pokud nejsou dobře vedené, vidíte nedoplňované regály, ve kterých občas leží zkažené věci. Tak to ve Švýcarsku nefunguje. Stále tam někoho vidíte pracovat. Tady třeba kolikrát stojíte frontu u pokladny… Je to trochu šok, ale zvyknu si. Když ve Švýcarsku nepracujete, nežijete.

A florbalové srovnání…?

Víc se tady prosazuje individualita hráčů. Ve švýcarských týmech vše šlape podle nacvičeného systému. Jako švýcarské hodinky. (úsměv)

Ze čtyřsettisícového města nyní žijete v podobně velkém Brně. Nechybí vám větší Praha, kde jste strávil většinu života?

Vůbec, tady mám všechno. Imponuje mi, že je vše tak lehce dosažitelné. Nechybí mi zácpy ani metro. Nemám postranní úmysly odcházet po konci kariéry zpátky do Prahy.